Navigation Menu
Mongolsko

Mongolsko

By on Oct 31, 2014 in All posts, Central Asia 2014

Po 110 dnech strávených na cestě a 19 000 najetých kilometrech se dostáváme na mongolské hranice! Přechod probíhá v pohodě, oproti ostatním státům jsou zde "hraničáři" většinou ženy. Prohlídka auta je rychlá a po spatření naší kuchyně s údivem prakticky končí. My už plni očekávání vyhlížíme, co se nám zjeví za otvírající se bránou. Konečně jsme v cíli! 🙂

Šťastní drncáme po vlnkách, užíváme si jízdu otevřenou krajinou, kolem se začínají objevovat velká stáda dobytka a spasené kopce, když po pár kilometrech, k našemu velkému překvapení, začne úplně nový asfalt! Nevěříme vlastním očím a za chvilku dojíždíme do první vesnice Tsaaganuur.

 

Postupně se na nás přijíždějí podívat, na koni či na motorce, místní Mongolové, respektive kazašští Mongolové, kteří v tomto kraji žijí. Komunikace je složitější, protože nemluví ani anglicky, ani rusky, ani mongolsky(né že my jo 🙂 ), jen kazašsky. Netrvá to dlouho a s jedním sedíme v autě a popíjíme mongolské pivo. 🙂 Posléze přijímáme pozvání k němu domů a vyzkoušíme si tak jízdu na motorce o kubatuře 150cc ve třech. Sedlo je dlouhé a široké, takže to není problém. Na těchto motocyklech čínské výroby tu často jezdí celé 4-5 členné rodiny.
Doma už na nás všichni čekají, včetně tří dětí a souseda s rodinou. Na stole je připravené pohoštění, které se skládá především z mléčných výrobků (dva druhy sušeného sýra, tvaroh, máslo, jogurt), smažených houstiček a mírně slaného čajem s mlékem. Žádné ovčí hlavy, tuhé skopové a sviští na letlampě se na tabuli neobjevují – v létě se tu prý jí hlavně mléčné výrobky, maso spíš přes zimu – a tak si opravdu užíváme první mongolské pozvání. 🙂

Na další návštěvu jsme nečekaně pozváni hned následující den a tentokrát už do opravdové jurty! Rodina, která nás odchytla po cestě do Ulgi, na tom pravděpodobně není vůbec špatně, vnitřek jurty je krásně vyzdobený barevnými koberci a látkami a také kožešinami z lišek, které loví hlava rodiny s pomocí své orlice. Dostáváme výborné pohoštění, které je téměř stejné jako předchozí den. Moc ale nepokecáme, včera jsme alespoň prohodili pár slov rusky a anglicky, zatímco dneska je naše snaha marná. Hostitelům to ale očividně nevadí. 🙂

Dojíždíme do města Ulgi, kde nakupujeme nějaké zásoby, místní sim kartu a dáváme i super oběd. Začátek cesty z Ulgi do Khovdu je ještě nově vyasfaltovaný, pak ovšem začíná pravý mongolský offroad. Chvíli údolím po velmi kamenité cestě, pak kličkujeme mezi malými jezírky a brodíme je a samozřejmě dlouhé stepi. Na těch se dá jet v závislosti na podloží někdy i 60km rychlostí, což je v desetitunovém autě zážitek. Ještě před Khovdem jsme zastaveni klukem na koni. Posunkama ukazuje, že je mu zima a má hlad (je jen v tričku a přitom je kolem 10ti stupňů a fouká nepříjemný vítr). Tak mu věnujeme nějaké přebytečné oblečení a kus domácího sýra. Kluk je nadšený, přestože oblečení je dámské. 🙂

Na okraji města Khovd parkujeme u řeky v jurtové oblasti. Těchto pro Mongolsko typických obydlí je zde nespočet. Také je tu mnoho dravců, respektive celá hejna jestřábů a sokolů. Místní je krmí vnitřnostmi z poražených zvířat, asi proto je jich tu tolik.

 

 

Další den si všimneme, že od rána jezdí spousta aut na nedaleký kopec, kde jsou vidět oblaka prachu. Máme sundanou motorku, a tak se tam jedeme ze zvědavosti podívat. K překvapení zjišťujeme, že zde akorát startuje dostihový závod – jeden ze tří tradičních mongolských sportů. Následně se jedeme podívat do cca 10km vzdáleného cíle, kam se ostatně všichni místní rychle přesouvají. Cíl je vytyčený v asi 50m širokém pruhu, kolem kterého je zaparkováno mnoho aut plných Mongolů vyhlížejících vítězné koně z prvního závodu a "stánků" s občerstvením. Dostihů je několik, podle stáří koňů – 2 roky, 3 roky, 4 roky. Žokejové jsou malé děti od 5 let výš, jezdí se bez sedla. Čím je žokej menší a lehčí tím lépe, kůň může běžet rychleji. Po chvíli vidíme první koně z prvního dostihu. Místní je povzbuzují hlasitým řevem.
Občas zde někdo z mladých mluví anglicky a tak se dozvídáme, že se každých pět let konají slavnosti založení města, kterého se účastní lidé z celého regionu, obdoba slavného Naadamu (který probíhá 11. – 13. července v celém Mongolsku). A vyšlo to zrovna na víkend kdy jsme sem přijeli! Takové štěstí!
Dlouhé očekávání závodníků z dalšího dostihu. Nejprestižnější kategorie tříletých koňů se účastní desítky jezdců. V cíli jsou přivítáni ještě hlasitějším řevem a jásotem publika. V této kategorii jsou také nejhodnotnější ceny, vítěz může vyhrát i motorku nebo auto!

Večer se jdeme podívat na khovdské náměstí, kde je postavené pódium a vystupují známí(nejspíš 🙂 ) mongolští umělci v typických krojích = délech. Je tu plno. Někteří účinkující zpívají (i hrdelně), jiní hrají na smyčcové nástroje a nebo pronáší různé proslovy.

Druhý den slavnosti pokračují. Jednak dalším dostihem, ale taky druhou disciplínou – lukostřelbou – na stadionu. Hraje se v družstvech, vždy dvě družstva proti sobě. Pomocí šípů (každý střelec má tři pokusy) se vyráží pletené míče seřazené v řadě. Členové týmu vždy hlasitě povzbuzují střelce a oslavují zásah, nebo naopak velmi emotivně prožívají neúspěch, což je opravdu zábavné. Závody trvají téměř celý den.

Odpoledne startuje poslední ze tří disciplín – mongolské Sumo, Wrestling, či jak to nazvat. Zde bojuje každý jednotlivec sám za sebe a cílem je protivníka za pomocí chvatů a samozřejmě síly povalit na zem. Časově zápas není omezený, a tak pokud jsou soupeři vyrovnaní, může souboj trvat velmi dlouho. Před a po zápasu provádí zápasníci speciální ceremoniál, při kterém napodobují let orla.

 

Poblíž našeho auta parkuje izraelský pár seniorů, s kterými se dáváme do řeči. Líbí se nám jejich nápad nejet do Ulánbátaru jižní trasou (náš původní plán), ani severní trasou (obtížnější), ale zajímavější trasou středem Mongolska. Některé její části sice nemáme ani zakreslené v mapě, ale věříme místňákovi, který se živí jako průvodce a tuhle trasu doporučil. Jelikož naši nový přátelé mají prakticky stejné auto jako my, můžeme si navzájem pomoci v případě nějakého špatného úseku či problému s autem.

Vydáváme se tedy společně z Khovdu po severní straně jezera Khar-Us směrem k vesnici Urgamal. Musíme překonat jednu větší řeku, ale měl by tam být nově postavený most, tak jí snad nebudeme muset brodit. Nejprve se jede po nekonečné stepi, kde si každý vybírá jinou cestu/stopu, je potřeba jen přibližně držet směr a jedeme dost rychle. Pak se ale krajina změní a s tím, jak už to v Mongolsku bývá, i cesta. Pouze pár vyjetých stop a v každé "vlnobití", jak jsme to později nazvali. Jedná se o uježděné písčité či štěrkové vlnky od aut, na kterých se náš truck neskutečně otřásá. Nezbývá, než jet velmi pomalu. Respektive je ještě jedna možnost – jet velmi rychle. 🙂 Při rychlosti nad 50km/h se otřásání změní v přijatelnější drnčení, ale díky dalším nerovnostem se takto rychle dá jet jen velmi zřídka.
Po celodenní jízdě a najetí cca 180km, což se následující dny stává takovým téměř pravidlem, dojíždíme ke zmíněné řece. Most přes řeku tu opravdu je! A dokonce dva přes dvě řeky! 🙂 Nocujeme pod kopcem uprostřed ničeho. V dálce dalekohledem pozorujeme stáda velbloudů a nedaleko od nás probíhá šamanský obřad.

 

Ráno pokračujeme dál do vesnice Urgamal a podél řeky na východ do vesnice Zavkhanmandal. Kolem řeky se pasou ohromná stáda dobytka a na druhé straně se rozprostírají vysoké písečné duny. Je to tu opravdu úžasné.

Následujeme jednu z mála směrových tabulí a jedeme směrem na Uliastaj, cestou kterou nezná naše mapa ani navigace. Rozlehlá step s nízkou, poměrně vysušenou travou a v ní vyježděno několik kolejí vedle sebe. Je vidět, že letošní léto je velmi suché. Koleje se občas rozdvojují nebo spojují a my jen instinktivně volíme směr. Někdy je jedno, pro kterou trasu se rozhodnete, protože se po objetí nějaké překážky (kopce, údolí, apod.) zase spojí, někdy ale pokračují zcela jiným směrem. 🙂 Za celý úsek nepotkáme ani živáčka, jen my a nedotčená příroda, nádhera. 🙂 K večeru parkujeme za přírodním valem, nedaleko solného jezera. Annie si zde zamilovává chytání různých hlodavců, kterých je tu neskutečně mnoho. Celé hodiny neúnavně skáče od díry k díře, většinou ale nic nechytne. 🙂

Ráno pokračujeme do Uliastaje. Cestou nás zastaví dvě domorodkyně, porouchalo se jim auto a potřebují se dostat do města. Neváháme a bereme je na palubu, zde si lidé musí pomáhat. Kolem letiště přijíždíme do poměrně velikého města ležícího na soutoku dvou řek, ze všech stran obehnaného kopci. Nakupujeme potraviny, doplňujeme vodu a na noc parkujeme kousek za městem, na trávě v širokém pásu řečiště. Přijímáme pozvání místních do jurty, dostáváme klasicky čaj s mlékem, sušený sýr, tvaroh a také výborný jogurt(všechno samozřejmě domácí), který si nakonec od domácích kupujeme k snídani.  Jurta je jedna z nejmenších, co jsme viděli. Je v ní jedna postel, jedna skříňka, kamna a pár štokrlí na sezení. Nechápeme, jak se sem dva dospělí s dvěma dětma mohou vejít. Ale vejdou se.

 

Z Uliastaje míříme severovýchodně do vesnice Tosontsegel. Cesta údolím podél řeky Ider je pěkná. Respektive příroda je krásná, cesta samotná je špatná. Je zde mnoho děr a různých přírodních nerovností, takže průměrná rychlost se pohybuje kolem 25km/h. Na některých úsecích “se pracuje”, ale po těch se většinou stejně nesmí jezdit a když jo, tak jsou tak rozbité, že je lepší jet mimo. Po celodenní jízdě a najetí cca 180km bivakujeme nedaleko Tosontsegelu, opět na golfovém trávníku v řečišti poblíž místních jurt a ve společnosti ohromných stád dobytka – hlavně jaků! Zde je typický obrázek, jurta se solárním panelem (někdy i satelitem), kolem pobíhající děti, nedaleko stádo dobytka a samozřejmě latrína. 🙂 Ještě na fotce chybí nějaké pěkné auto 4×4 zaparkované vedle jurty, nejlépe Toyota Landcruiser nebo Hummer! 🙂

Na cestu opět vyrážíme před devátou hodinou ráno. Míjíme Tosontsegel a probíjíme se náročným terénem dál. Při zastávce na oběd naši izraelští kolegové hlásí: “Máme poruchu, nemůžeme pokračovat dál.” Na jejich Mercedesu, díky četným otřesům, napůl praskl nosník rozvodovky. Je potřeba ho vrátit do původní polohy, zavařit a vyztužit. Po demontáži sedám na motorku a s vadným dílem jedu do 30km vzdálené vesnice hledat svářeče. Cestování na motorce tímto terénem s velkým množstvím písku je zábavné, ale taky náročné na fyzičku. Když si vezmu, že moto traveleři jedou s těžkou motorkou ověšenou věcmi takhle celý den, tak klobouk dolu. Párkrát se zeptat a už jsem u svářeče. Za nedlouho je nosník opravený. Cestou zpět mi vběhne honácký pes hlídající jurtu pod kola, a tak jdu k zemi. Naštěstí je to v malé rychlosti, tak se nic neděje, ani mě nekousl, šel po motorce. 🙂

Na další den si dáváme za cíl dojet k jezeru Tsagaan Nuur ve stejnojmenném národním parku, přezdívaného Velké bílé jezero. Říkáme si, že vzdálenost 150km, kterou ukazuje navigace, překonáme rychle a odpoledne se budeme slunit na břehu jezera. Ale není to tak. Jedná se o pravděpodobně nejhorší úsek, který jsme v Mongolsku jeli, některé pasáže jsou náročné na průjezd, auto se pod námi kroutí jak housenka, často musíme jet krokem, abychom ho nerozlámali. Naštěstí je sucho, takže je dobře vidět jak jsou některé jámy hluboké a auto se nesmýká. Za deště by to bylo asi jiný kafe. 🙂 Po deseti hodinách jízdy a najetí 130km! jsme na břehu jezera, sice na jiném místě než jsme plánovali, ale na víc už dnes nemáme sílu.

Přes městečko Khorgo a kolem sopečného kráteru objíždíme jezero na druhou stranu. Vjezd do národního parku je zpoplatněn 3000 tugriků za auto. Na břehu jezera je mnoho ger kempů (mongolsky jurta=ger) nabízejících ubytování – turistický ruch od tohoto místa dále k Ulánbátaru jede na plné obrátky, až nás to překvapuje. Není zde ale vůbec žádný problém najít vhodné místo pro naši “jurtu na kolech”. 🙂

Užíváme si zasloužený relax v krásném počasí po více jak týdnu stráveném každodenní jízdou a plánujeme aktivity na další dny. Ráno se ale probouzíme do téměř mrazivého počasí, venku je jeden stupeň nad nulou a vydatně sněží! Odpoledne se počasí zlepšuje, přestává sněžit a občas dokonce mezi mraky prosvitne sluníčko, nicméně okolní kopce zůstávají zasněžené celý den. 10st. a mrazivý vítr nás drží ve vytopeném autě. 🙂 Pěkné srpnové počasí, v zimě bychom tu být nechtěli.
Další den se počasí umoudřuje, sluníčko ukazuje svou sílu a tak se vydáváme na trek na nedaleký kráter (Mongolové přijíždějí na koupačku 🙂 ). Nejkratší cesta vede přes lávové pole, proč to nezkusit? No, zpátky jdeme raději delší trasou mimo lávu, je to rychlejší. 🙂 Kráter je úžasný, stejně jako výhledy z něj (a do něj).

 

Opouští nás izraelští přátelé, víza jim končí o týden dřív než nám, tak už míří k Ulánbátaru. My se následující den také balíme, je čas popojet zase o kousek dál. Nedojedeme ale daleko. Ještě na území národního parku nám po krkolomném sjezdu zhasne motor. Naštěstí těsně před brodem. 🙂 Zastavení motoru je asi ta nejnepříjemnější závada, která může cestovatele potkat, ten pocit, když se auto z ničeho nic zastaví nějakých deset tisíc kilometrů od domova, není zrovna příjemný. Naštěstí se nic hrozného nestalo. Pouze, přestože v nádrži bylo cca 80l nafty, motor při jízdě ve velkém náklonu nasál vzduch a tím se zavzdušnil. Niki vyráží s kanystry stopem pro naftu a já se zatím snažím motor odvzdušnit. Po chvíli přijíždí na pomoc parta několika mongolských rodin, z nichž jeden dokonce mluví česky a další je automechanik. Po nějakém úsilí společnými silami motor zprovozníme. Uf!
Dalším cílem jsou termální prameny Tsenkher, asi třicet kilometrů jižně od Tsetserlegu. Pár desítek kilometrů od Khorgu začíná asfalt a vede prakticky až do Ulánbátaru. My ale v Tsetserlegu z asfaltky odbočujeme k horkým pramenům. Opět pravé mongolské cesty ve znamení “jaká krajina, taková cesta”. A že tady je krajina pěkně kopcovitá!
Dorážíme do osady několika budov a ger kempů s pár bazény, kde se lze za poplatek cachtat třeba celý den. Kde je pravý termální pramen netušíme, zaslýcháme, že někde v lese, ale místo nehledáme. Užíváme si několika hodinový relax v horké vodě, je to skvělé. 🙂 Teplotu vody zde regulují dopouštěním horké vody z pramenu do bazénu.

 

V noci pořádně sprchne a my máme trochu obavy z odjezdu. Příjezdová cesta vedla často po svahu a auto by se mohlo lehce smeknout tam, kam nechceme. Přece jenom, jízda s deseti tunovým náklaďákem v terénu není stejná jako s osobákem.
Naštěstí východní cesta z osady, kterou odjíždíme nevede přes příliš prudké svahy, a tak se včetně pár brodů nějak vyklouzáme asi 50km zpět na asfalt.
Pokračujeme dál do města Kharkorin (Karakorum), dříve kulturního centra celého Mongolska. Za vlády Čingischána bylo Karakorum hlavním městem obrovské mongolské říše. Jeho synům se však nepodařilo udržet důležitost a slávu města. Nachází se zde velký buddhistický komplex Erdene Zuu. V době největšího rozmachu v roce 1872 měl tento komplex přes 60 chrámů a žilo v něm a jeho blízkém okolí až tisíc mnichů. Po komunistické “čistce” v roce 1939 se bohužel dochovalo jen několik chrámů.

Dalším vytyčeným cílem jsou písečné duny Mongol Els, vzdálené přibližně 300km západně od Ulánbátaru. Duny se táhnou v úzkém pruhu v délce několika set kilometrů. Jsou částečně zarostlé dřevinami a svým vzhledem velice podobné největší mongolské poušti Gobi. Kempujeme na okraji dun s výhledem na široký pás rovinaté pastviny a za námi se zvedají úžasné duny. Krásné místo. Počasí je také dobré (jsme tu poměrně nízko), a tak tu zůstáváme několik dní.

Kolem nás je rozmístěných několik jurt a téměř u každé jsou „zaparkovaní“ velbloudi čekající na projížďku. Za malý poplatek toho s chutí využíváme. Velbloudi jsou svéhlavá zvířata, a tak je jízda po dunách opravdovým zážitkem. Nám ale stačí i samotná procházka po dunách – je to skvělé, ticho, klid, jen svištění větru – takové uklidňující. A my tu dáváme poslední českou Plzeň!, kterou jsme schraňovali přes čtyři měsíce a provezli jí přes víc než deset států, dokonce přes “antialkoholový” Irán, až sem. Je pořádně omlácená, natřesená a po datu spotřeby, ale vychlazená Plzeň na mongolské duně chutná výborně! 🙂

 

Pastvina, na kterou poušť navazuje, je celá podmáčená a propletená malými potoky nebo říčkami, které jsou pěkně maskované a lehce přehlédnutelné, i pro znalé místní. A tak dva dny po sobě jim pomáháme s vyproštěním/vytáhnutím jejich aut. Vždycky, když někoho taháme, tak si říkáme, že se nám to jednou určitě vrátí až budeme potřebovat vytáhnout naopak my. 🙂 Pro tentokrát přinášejí na oplátku mongolskou čingisvodku a vypijeme ji společně u ohně.

Posledních 300km a jsme v cíli celé naší výpravy, v Ulánbátaru! Hlavní město Mongolska má přibližně 1,3 mil. obyvatel, což je skoro polovina mongolské populace. Leží v údolí řeky Túl a je obklopené vysokými kopci. Ještě před sto lety tady údajně bylo jen jurtové městečko, dnes zde stojí samá betonová zvěrstva z dob komunistické éry nebo se staví nové moderní budovy. Jurty už jsou vidět jen na těch nejvzdálenějších okrajích. Je to vlastně takové betonové město, nikde kousek zeleně, parky, nic a kdekoliv je trochu místa, tam se buduje něco nového. Snažili jsme se zde najít místo vhodné na přespání, podle navigace jsme vytipovali veliký park, že bychom zaparkovali někde poblíž. Když jsme ale na místo přijeli, zjistili jsme, že park už zde není a na jeho místě probíhá výstavba nových moderních budov. V celém rozlehlém Mongolsku je tolik volné plochy a oni si zde nenechají trochu místa na pár stromů, nechápeme. První noc tedy parkujeme poblíž letiště před imigrační policií, kam hned po ránu jdeme požádat o prodloužení víz. Od letošního léta(2014) má totiž ČR s Mongolskem bezvízový styk, ale maximální doba pobytu je 30 dní. Pokud chcete v zemi strávit delší čas, tak jako my, je nutné si víza prodloužit. Není to nic složitého, je potřeba akorát jedna fotka a vyplněný formulář a do hodiny je hotovo. Za každý den prodloužení se platí poplatek cca 3USD/os. Zároveň vás u toho zaregistrují.

Dostáváme tip od našich izraelských přátel na parkoviště za hotelem Chinggis Khaan, kde je zároveň supermarket Sky Dept Store vhodný k doplnění zásob potravin. Večer se parkoviště vyprázdní a je tu klid, přitom je to v pěším dosahu centra, např. na nejznámější Sukhbaatarovo náměstí, dobrý výchozí bod.
Doprava v Ulánbátaru je kapitolou sama pro sebe. Přes celé město od západu na východ vede hlavní Třída Míru, která je celý den totálně ucpaná. Vlastně všechny ulice jsou totálně ucpané. 🙂 Přirovnal bych to k dopravní špičce v centru Prahy, tzn. stupeň č.5, s tím rozdílem, že zde je po celý den. Pokud se někam chcete dostat, je lepší jít pěšky. 🙂 A pokud je opravdu potřeba jet autem, tak to chce silné nervy a hodně času. Místní “cpou” svá auta i tam, kde vidí, že se vejít nemohou, ale na to už jsme si zvykli ve stanech. Naším autem je prodírání se takovým městem tuplem zážitek. A že jsme ho tam a zpět projeli několikrát. 🙂 Funguje zde podobné “taxi” jako v Kazachstánu, tzn. postavit se na kraj silnice a stopovat. Časem někdo zastaví, domluvíte se jestli jede vašim směrem a pokud jo, tak se po cestě domluví cena. 🙂

Navštěvujeme nejznámější mongolské tržiště Narantuul (tzv. Black market). Jedná se o ohromný trh se vším možným, na co si jen vzpomenete. V jedné části se prodává oblečení, v jiné boty, v další látky, koberce, drogerie, elektronika, domácí potřeby, rybářské potřeby, nebo třeba jurty a nejrůznější nářadí. Stánky jsou zde nahuštěné těsně u sebe a mezi nimi vedou jen úzké uličky plné lidí.

 

Za zmínku stojí mongolské divadlo (růžová budova na dohled ze Sukhbatarova náměstí). Přes léto hrají každý večer od 18:00, představení se skládá z asi třinácti různých krátkých vystoupení a je opravdu úžasné. Je tu celá škála umělců a rozhodně si zde uděláte alespoň malý obrázek o mongolské kultuře. Vstupné je necelých 300Kč.

 

Z města unikáme ještě trochu na východ do národního parku Terelj. Hned za jeho branou sjíždíme k řece Túl. Jelikož jsme jen pár desítek kilometrů od města, je zde mnoho místních, kteří sem jezdí strávit noc pod stanem, v jurt kempu, nebo jedou jen na piknik nebo koupačku. Zjišťujeme, že jejich největší zábavou je v hloubce maximálně po kolena cákat na sebe navzájem vodu a u toho hlasitě křičet. 🙂

Další den pokračujeme hlouběji do národní parku, do městečka Terelj(jak jinak). Je zde všude mnoho jurt kempů nabízejících ubytování a samozřejmě také mnoho turistů. Po několikanásobném přebrodění řeky se dostáváme na skvělé kempovací místo obklopené ze všech stran vodou/řekou.

Jak už jsme si v Mongolsku zvykli, občas někdo z místních přijde, obhlíží auto nebo motorku a dá se s námi do řeči. A tak se seznamujeme s velice sympatickou rodinkou, z které shodou náhod mluví dvě dívky česky(když byly malé, tak nějaký čas žily v Čechách). Takže proběhne veselý freundšaft u pečení šašlíků, popíjíme pivo, víno, vodku, tancujeme kolem ohně a k tomu nám z auta hraje hlasitě disco. 🙂 V tom veselí jsme se s nimi bohužel zapomněli vyfotit, což nás mrzí.

Přesouváme se jen o pár kilometrů vedle do údolí, na jehož začátku stojí tzv. Turtle rock (Želví skála) a na jeho konci Aryapala Temple. Jeden den dáváme výlet do chrámu Aryapala, z kterého je díky jeho poměrně vysokému umístění krásný výhled na celé údolí. Další den podnikáme projížďku na koni. Koně tady půjčují jak kola a to doslova. Na hodinu za 10tis tugriků, prostě jen sednete a můžete jet, kam se vám zlíbí. Jelikož nejsme žádní žokejové (popravdě sedíme na koni poprvé a podruhé v životě), tak si raději domlouváme průvodce, který jede s námi. Sedlo není sice jedno z nejpohodlnějších, ale projížďka na koni takovou krásnou krajinou stojí za to.

Zpět do Ulánbátaru, ještě nějaké nákupy a pokus o koupi jurty, kterou bychom rádi postavili doma na zahradě. Dostáváme se díky tomu do “fabriky”, kde jurty přicházejí na svět. Je to spíš truhlářská dílna, kde několik lidí lepí a vyřezává jednotlivé dřevěné části. Dostáváme se také do místnosti (ta je na druhé straně města ve sklepě pod domem), kde tři ženy šijí na prehistorických šicích strojích venkovní potahy. Některé výrobky pak míří na mongolský trh, ale velká část je jich kupodivu posílána do západní Evropy.
Po shlédnutí velikosti všech dílů a také nejasnému proclení (mongolské výrobky se nedají jen tak lehce vyvézt ze země) nakonec od koupě jurty ustupujeme.

Máme ještě trochu času, z Mongolska se nám nechce, a tak zamíříme jižně z UB do dalšího velmi blízkého národního parku Bogdchan. V městečku Zuunmod se odbočí doleva a jede se údolím až na konec cesty, kde se nachází monastir Manzushir (vedle nově postaveného chrámů stojí i starý pobořený komunisty). Je zde mnoho pěkných míst na kempování a oproti Teleljci minimum lidí(místních), turisté žádní. Z monastiru je opět krásný výhled do údolí.

Definitivně to obracíme na sever, projíždíme poslední Ulánbátarskou zácpou a míříme k městu Darkhan. Cesta je relativně dobrá, asfaltová, i když bych jí rozhodně jako místní nenazýval “very good, new road”. 🙂 Kolem je klasická mongolská příroda, spasené kopce, i tady dost suché a občas nějaká jurta se stádem dobytka. Jinak nic výrazně zajímavého.

Nicméně stejně jako všude v Mongolsku zde není problém najít krásné místo na kempování, třeba v údolí u klikatící se řeky, vyšplhat na kopec a kochat se neskutečně krásným výhledem.

Ačkoli se nám vůbec nechce, pokračujeme na sever k mongolsko-ruským hranicím. Děláme zastávku v městečku Dulaankhaan, kde se nachází proslulá “fabrika” na výrobu typických mongolských luků (http://mongolianeconomy.mn/en/p/3513). Spíš než továrna je to malá kutilská dílna, jeden stůl a téměř žádné nářadí. Jsme tu hezky přivítáni a je nám vysvětlen postup výroby luků, což není vůbec triviální. Mongolský luk se odjakživa skládá z čistě přírodních materiálů – kozí rohy, kravské šlachy, bambus, dřevo nebo hadí kůže. Není se čemu divit, že cena takového luku začíná na 500 USD.

 

 

Před Sukhbaatarem se krajina změní, jsou tu jehličnaté lesy rostoucí na písčité půdě a my tu děláme poslední delší zastávku. Skvělé místo, v okolí stromy, na které si můžeme zavěsit houpací síť, spousta dřeva na oheň, šamanské místo plné (pěkně páchnoucích) holubů a kousek vedle nás probíhá hlasitý šamanský obřad.

V Sukhbaataru navštěvujeme poslední mongolské krámečky, utrácíme poslední tugriky, za pomoci místní policie (domluva není vůbec jednoduchá) nabíráme vodu a jedeme do Altanbulagu na ruské hranice.
Strašně se nám nechce, bylo tu krásně a my jen doufáme, že jsme tu nebyli naposledy!

 

Fotogalerie je zde http://newagenomads.net/galery/index.php?gid=1029

 

Statistika Mongolsko (22.7. – 27.8.2014):

– najeto 2751km
– průměrná rychlost 30,5km/h
– čas pohybu 90h 09min
– cena nafty 20 Kč/L
– 1000 Tugriků = 12 Kč