Navigation Menu
Iran

Iran

By on Jun 10, 2014 in All posts, Central Asia 2014

Na iránský hraniční přechod Astara přijíždíme 13. května, v iránský den otců. Od pohraničníků hned dostáváme informaci, abychom rozhodně nikomu nic neplatili, je tu totiž mnoho "pomocníků zařizovatelů", kteří se nás snaží okamžitě ulovit. Prohlídka auta je bezproblémová, i když celkem důkladná. Celník vysvětluje, že do muslimské země nemůžeme přivézt žádný alkohol, to samozřejmě víme. Problém nastává ve chvíli, když asi pátý celník prohlížející auto spatří Annie(těm předchozím nevadila) a vůbec se mu nelíbí že jedeme do Iranu se psem. Jsme zavedeni do kanceláře k největšímu šéfovi, kde náš problém řeší. Naštěstí jeden z celníků mluví anglicky a tak nám překládá, že potřebujeme "health document". Neustále někomu telefonují a shánějí místního veterináře. Bohužel je výše zmíněný svátek, a tak se nedaří doktora sehnat. Jsme nuceni přespat na hranicích do druhého dne. Respektive my i auto hranice můžeme opustit, ale Annie ne. Jdeme tedy večer alespoň pěšky do města na jídlo.

Druhý den se hned od rána snažíme problém vyřešit. Místní veterinář neuznává potvrzení o zdraví zvířete zapsané v Čechách, i když je potvrzené státním veterinárním úřadem. A tak shání jiného doktora, který Annie vyšetří abychom s ní mohli vstoupit do Iranu. Druhý veterinář Annie zběžně prohlídne, oba zapíší jejich hatmatilkou něco do pasu a chtějí za to zinkasovat 100USD. To odmítáme zaplatit a domlouváme se na kompromisu 50USD. Po více jak 24hod můžeme i s Annie opustit hranice!

Unaveni z peripetií na hranicích hledáme nějaké klidné místo u moře. To nacházíme asi po 60km u městečka Lisar. Místo je to pěkné, ale rozhodně ne klidné. Místní sem jezdí na pikniky a ještě častěji na jejich mopedech (noname o kubatuře 125cc) jen tak na kukačku, asi nemají co na práci. Téměř každý se na nás přijde podívat, pozdravit, zeptat se odkud jsme a kam pojedeme. Anglicky většinou neumí, nebo jen "hello, how are you?" (mimochodem asi nejpoužívanější anglická slova v Iranu:) ) a tak komunikujeme rukama nohama. Během dne jsme zde 4x kontrolováni policií, pokaždé jiným typem, mají tu minimálně čtyři: státní, mravní, vojenskou, diplomatickou a další. Poslední hlídka nám znakovou řečí ukazuje, že je zde zakázané koupání. Později se od anglicky mluvícího místního(anglicky se naučil, když byl pět let ve vězení za války v Iraku) dozvídáme, že v létě se zde normálně koupou, ale teď je to prý nebezpečné, protože voda je studená, jde rychle do hloubky a neměl by nás kdo zachránit kdybychom se začali topit.

Druhý den zjišťujeme, že máme na motorce píchlé zadní kolo. Díky velmi ochotným místním, se kterými nejprve hledáme ten správný pneuservis a následně sháníme novou duši, protože stará nejde zalepit, není oprava problém.

Z Lisaru pokračujeme po pobřeží Kaspiku na jihovýchod. Od města Bandar Anzali je pobřeží kompletně zastavěné baráky, nebo alespoň oplocenými zahradami, a tak zde prakticky nelze nalézt místo na kempování. Před každou křižovatkou nebo odbočkou jsou zpomalovací příčné prahy, je jich nespočet, ve městech dvojnásob a přesto, že jsou zde kvalitní čtyřproudé silnice, tak naše průměrná rychlost není ani 50km/h. Ale svůj účel to plní, neviděli jsme žádnou nehodu, přitom především ve městech jezdí všichni jak šílenci. Dojíždíme až za město Chalus, kde v národním parku(jediné nezastavěné místo u moře) spíme za poplatek 100tis Rial(cca 3USD). Je zde opět mnoho místních na piknicích, někteří tu i spí ve stanech přes noc.

Loučíme se s mořem a od Chalus se vydáváme jižně k Teheránu skrz pohoří Alborz. Klikatá cesta se vine krásným údolím a postupně vystoupá až do sedla ve výšce 2500mnm. Jsou zde nádherné výhledy. Bohužel pro nás, je zde zákaz vjezdu nákladních aut(místy je silnice dost úzká), a tak jsme několikrát zastaveni a kontrolováni policií, vždy ale bez úhony. Za sedlem se cesta rozděluje. Zjišťujeme, že námi plánovaná kratší trasa na Damavand je uzavřená. Musíme tedy jet přes Karaj a hlavně přes Teherán. Prodrat se přes splašené 9ti milionové město s hustou dopravou není jednoduché, do mnoha ulic je zde zakázaný vjezd nákladních aut, ale nakonec to pomocí dvou navigací zvládáme.

Při nákupu v městečku Polur, které leží nedaleko nejvyšší hory Středního Východu Damavand, se seznamujeme se šerpou, který organizuje výstupy až na vrchol. Autem nás zavede na odbočku k basecampu, odkud každoročně hlavně v létě mnoho lidí zdolává tuto 5671m vysokou horu sopečného původu. Z asfaltky se stoupá offroadem 7km prudkým kopcem až do výšky 3000mnm, kde se nachází první basecamp i s mešitou(v té návštěvníci často přespávají). Parkujeme kousek pod mešitou s úžasným výhledem na protější zasněžený hřeben pohoří Alborz.

Máme štěstí, druhý den se vyčasí, a tak máme možnost vidět tuto spící sopku ve své plné kráse. S průvodcem, který nás na svém mopedu přijel navštívit a zkontrolovat své pasoucí se stádo mul, se vydáváme na procházku směrem k druhému basecampu(4200mnm). Výšlap do BC2 prý trvá cca 5 hodin, tam je potřeba kvůli aklimatizaci přespat a na vrchol je to dalších 7-8h chůze. My se v 3500m otáčíme, na ukázku nám to stačilo, a vracíme se k autu. Nadmořká výška je znát, hůř se zde dýchá, první noc jsme se několikrát probudili s pocitem, že se nemůžeme nadechnout, ale další noc už to bylo bez problémů, tělo se rychle přizpůsobí.

Z Damavandu směřujeme na jih k městu Qom. Teherán jen mijíme po obchvatu, za ním začíná dálnice. Na tu mají ale nákladní auta zakázaný vjezd, a tak po předchozím zážitku raději jedeme po old road, čtyřproudé silnici klikatící se podél dálnice. V Qomu měníme dolary za iránské rialy. Není to jednoduché, s ochotným místním anglicky hovořícím chlapíkem nejprve objíždíme několik bank, v žádné dolary nechtějí a směnit se nám je podaří až ve směnárně v centru města.
Dále máme namířeno k solnému jezeru Namak. Sjíždíme z hlavní a nejprve se motáme pouštní krajinou. Orientace je těžká, je zde mnoho cest které se navzájem protínají, nikde žádné ukazatele(ve farsi by jsme si z nich beztak moc nevzali), navigace se nechytá. Nakonec se nám po několika zeptáních podaří dojet k bráně, za kterou je ukazatel na vesnici Marenjab, která by měla být na kraji solného jezera. Voják nás ale nepouští dál, bohužel nerozumíme proč. Jedeme tedy do nedalekého městečka Kashan s tím, že zjistíme zda je potřeba nějaké povolení, či co je za problém. Na ulici si nás odchytne anglicky mluvící chlapík a hned nám ukazuje, že je uvedený jako kontakt v našem průvodci Lonely Planet. Domlouváme s ním, že s námi za úplatek pojede jeho sestra k bráně a domluví povolení k vjezdu. Vše je vyřízeno a my míříme k solnému jezeru. Cestou mijíme mnoho vojáků na kraji pouště, mají asi cvičení. Pár kilometrů za karavanseráj kempujeme pod písečnými dunami na kraji solného jezera. Společnost nám zde dělá velké stádo dromedárů.

Z nejvyšší duny na kterou vylézáme je perfektní rozhled, na jedné straně poušť plná písečných dun, na druhé solné jezero s koncem v nedohlednu.

Povrch jezera není díky nedávným dešťům(ano i zde v poušti někdy prší) vysušený a popraskaný jak jsme to viděli na fotkách. Je naopak dost podmáčený, a tak s autem raději nejedeme až do jeho středu, těžko by se nám pak vyhrabávalo.:-)

Cestou zpět ze solného jezera jsme u karavanseráj zastaveni vojáky, prý dál nemůžeme, probíhá tam vojenské cvičení, pouštějí rakety a je to nebezpečné, musíme počkat tři hodiny až cvičení skončí. Čekání si zkracujeme prohlížením fotek a videí od dvou Íránců z Raschtu, které jsme viděli předchozí den na dunách.

K večeru dojedeme do horské vesnice Abyaneh(2000mnm) v pohoří Kuhha. Je víkend, takže v okolí vesnice je mnoho Íránců na svých piknicích a my jsme pro ně velkou atrakcí. Klasicky se nejvíc zajímají o Annie, o auto a s námi se všichni fotí. Během pár minut jsme pozváni několika skupinkami na čaj, dostáváme melouny a další ovoce, zeleninu a taky třeba popcorn. Snaží se nám prostě darovat cokoliv, co mají u sebe.

Nakonec parkujeme na velkém parkovišti nedaleko vesnice, kde si nás hned druhý den ráno nachází malý klučina jménem Ali. Hrajeme s ním fotbal, hakys, jdeme na procházku a ačkoliv on nerozumí česky/anglicky a my naopak farsi, tak si s ním popovídáme líp než s dospělými.:) Vesnice Abyaneh je plná hliněných domů a rozprostírá se na jižním svahu, aby především v zimním odbobí zachytávala co nejvíce slunečních paprsků(nyní v květnu je tu příjemně, přes den ke 30st. přes noc pod 20st.).

V jedné ze dvou místních restaurací dáváme jídlo(kuřecí kebab/barbeque a "dizi") a šíšu. Seznamujeme se s anglicky hovořícím chlapíkem jménem Mehdi, který bydlí v Esfahanu a nabízí nám, že nás městem provede a zároveň nám doporučuje ulici nedaleko jeho baráku vhodnou k zaparkování našeho auta.

Další den míříme dále na jih do Esfahanu. Cesta vede takovou téměř pouští, je velmi horko a my začínáme mít problémy s chlazením motoru. Tipuji to na špatný termostat, s tím tu ale nic neuděláme a tak musíme, především do táhlých kopců, jet pomaleji, aby se motor stačil uchladit. V Esfahanu parkujeme na ulici doporučené Mehdim, ten už na nás čeká se svým autem a provází nás po městě. K tomu dostáváme i výklad v angličtině. V centru města je mnoho velmi pěkně zdobených mešit, starých mostů přes vyschlou řeku(důsledek odvodu hlavního přítoku řeky do Yazdu a už téměř 10ti letého období bez deště), hezkých náměstí, parků a rušných ulic plných nejrůznějších krámků. Kupujeme zde pro Iran typickou, ručně vyráběnou, měděnou vodní dýmku. Na městě je sympatické, že je celé velmi čisté, upravené a přesto, že zde podle průvodce žije 4mil obyvatel(podle Mehdiho je to vzhledem k velké návštěvnosti prý až 9mil), tak ulice nejsou nijak přeplněné a chaotické jako jsme tomu byli svědky v Teheránu.

Aniž bychom to měli v plánu, tak se díky časové rezervě rozhodujeme pokračovat ještě více na jih, respektive na jihovýchod do města Yazd. Mnoha Iránci po Esfahanu nejvychvalovanější město, stojí rozhodně za vidění. Pro Yazd, postavený uprostřed pouště, jsou typické větrné věže, takzvané badgirs, které honí do vypražených z hlíny postavených domů čerstvý vzduch. Je pěkné, procházet se úzkými uličkami, často krytými kupulovitými střechami, mezi domy. Dále je proslavený místní bazaar, jedná se spleť chodeb plných krámků se zlatem. Dnes už se zde téměř nic jiného neprodává. A samozřejmě několik velmi pěkně zdobených mešit a ulic plných nejrůznějších krámků. Pobavila nás jejich rozmanitost, kdy vedle nablýskané prodejny telefonů a počítačů je svářečská dílna a vedle ní zase prodejna praček. 🙂

V uličkách Yazdu při večerní procházce náhodou potkáváme pár z Holandska, který už jsme potkali u Lisaru(mají v plánu dojet nejen do Mongolska jako my, ale pokračovat dále přes Čínu do Laosu).
Yazdem jsme se dostali na nejjižnější místo na naší cestě a obracíme se severovýchodně směrem na Mashhad. 900km dlouhé cesty (z toho 700km po "žluté") pouští jsme se trochu obávali, ale byly to zbytečné obavy. Všechny iránské silnice, po kterých jsme jeli, jsou ve velmi dobrém stavu, včetně žlutých a dokonce i bílých(ty jsou sice bez asfaltu, ale rovné a dá se po nich jet rychle). Jedeme dlouhé hodiny po nekonečně rovných úsecích vyprahlou krajinou, kterou občas oživí oáza plná zelených stromů ve formě vesnice nebo malého městečka. Nadmořská výška se neustále mění(1000-1900-1000-1600-600), v nižších oblastech se teplota pohybuje kolem 40st a my máme opět problémy s chlazením. U městečka Robat-e Posht-e Badam(šílený název) čerpáme naftu. Obsluha je na nás hodná a půjčuje nám svou kartičky, takže tankujeme za "místní" cenu, tzn. 1,6kč/l, wow!:) Bez této kartičky se tankuje za dvojnásobnou cenu, tedy 3,2kč/l, ale i tak to kapsu netrhá.:) Cena benzínu je přibližně trojnásobná oproti naftě. U palmového městečka Tabas se rozhodneme přespat, ale jak se ukazuje, není to šťastný nápad. Teplota se přes noc nespadne pod 32st, v autě máme ještě tepleji, v tom se opravdu spát nedá.. Nechápu jak tady místní mohou žít, ale člověk si asi zvykne.

Po zkušenosti z předešlé noci se rozhodneme nocovat už jen v horách, pokud to půjde, a nedaleko Gonabadu v pohoří Eshger nacházíme pěkné místo ve 2tis mnm, a tak zůstáváme dva dny.

Dále se v Gonabadu napojíme na hlavní vedoucí na Mashhad. Ta je, jak je tu zvykem čtyřproudá. U města Torbat-e Heydariyeh se krajina rapidně mění. Vše kolem je zelené, pasou se tu stáda dobytka(především ovcí), obdělávají se pole. Dokonce tu vidíme skupinky nomádů:). Lidí žijících nomádským životem je v Iranu údajně jeden milion.

V Mashhadu potřebujeme vyměnit peníze. Už víme, že v bankách to nejde, takže hledáme směnárnu. Na jedné ulici jich najdeme několik vedle sebe, ale jelikož je pátek, tedy volný den na modlení, je většina krámů včetně směnáren zavřených. Jak se říká, "lína huba, holé neštěstí" a tak po optání se pár lidí postávajích nedaleko směnáren měníme dolary na ulici za standardní kurs 32000Rial za dolar. U takto šíleného kurzu, který jen potvrzuje slova místních jak špatně je na tom iránská ekonomika, stačí pár dolarů na to, aby jste se stali milionáři.:-)

Místní automaticky odečítají jednu nulu. Chvíli nám trvalo než nám to došlo, a než jsme si na to zvykli. Pokud tedy v obchodě na kalkulačce prodavač napíše 4000, znamená to že máte zaplatit 40000. Zároveň jsou ale někdy ceny uvedené včetně poslední nuly, takže v tom má člověk občas pěkný chaos. Evropskými platebními kartami zde platit nelze, ani vybírat z bankomatů, kterých je tu stejně jako bank nespočet.

Jelikož nám zbývá ještě pár dní než nám skončí iránská víza a začnou turkmenská, jedeme z Mashhadu do nedalekého pohoří Binalud a vesničky Kang. Tu na první pokus nenacházíme a končíme nad vedlejší vesnicí Zoshk (ww.zoskeziba.com), kde po slušném offroadu vesnicí nacházíme nádherné místo(1850mnm) na kopci srovnaném do roviny kvůli postavení dvou hřišť, na které ale alespoň podle vzhledu došly peníze. Nejlepší místo, na kterém jsme za tři týdny pobytu v Iranu stáli. Podnebí je tu příjemné(25/15st.) a tak tu zůstáváme několik dní.

První den nás přijede pozdravit delegace z vesnice v čele se starostou, policistou a ameriko-íráncem, který překládá. A jak už je tu zvykem, jsme obdarováni ovocem, kompoty a bonbóny. Dostáváme jejich telefonní čísla, abychom jim v případě jakékoliv potřeby mohli zavolat, oni si na oplátku berou naše. Na motorce dáváme výlety po okolních kopcích(připomínající poloniny na Zakarpatské Ukrajině), na nejvyšší horu tohoto pohoří Kuh-e Binalud(3211m)(i když výjezd až nahoru se nepodaří kuli zavalené cestě kamením) nebo do vedlejší vesnice Kang.

Bohužel musíme díky platnosti víz pokračovat dál, a tak po tříset kilometrovém přejezdu opouštíme Iran na turkmensko-iránských hranicích Bajgiran.

Fotogalerie je zde http://newagenomads.net/galery/index.php?gid=1023

 

Statistika Iran:

– najeto 3245km
– průměrná rychlost 49,9km/h
– čas pohybu 64h 16min
– cena nafty 1,6kč/l(s kartičkou), 3,2kč/l(bez kartičky) (jednotná v celé zemi)
– 100 000 Rial = cca 60 Kč