Navigation Menu
Albania, MonteNegro 2013

Albania, MonteNegro 2013

By on Aug 10, 2013 in All posts, Europe

Na letošní léto máme naplánované projet a lépe poznat Albánii a Černou horu. Albánii, které budeme věnovat více času, projedeme od severu k jihu po východní straně horami, a od jihu k severu po západní straně podél moře. Černou horou uděláme „průřez“ přes některá, z mnoha zajímavých míst.

Je začátek srpna, léto v plném proudu a my se jedeme ještě víc ohřát na jih. 🙂 Hned na začátku volíme malou odchylku od plánované trasy, na Slovenský technival Slovtek. Párty je to nad naše očekávání veliká, odhaduji přes 20 sound systémů. Trávíme zde společně s kamarády dvě noci. Mimo jiné se seznamujeme s blízko nás stojícím francouzským sympaťákem a jeho Renault 4×4. Zjišťujeme že se potkal v Maroku s Izobarem(jak je ten svět malý), a teď cestuje s partou kamarádů po parties v Evropě.

Po necelých třech dnech jsme už společensky vyčerpaní 🙂 a odpojujeme se od kamarádů kteří pokračují tour po SR a ČR. My míříme na jih. Na dnešní den máme naplánovaný pouze 300km přejezd Maďarska k Szegedu, což je po dvoudenním mejdanu maximální možné. 🙂 Večer kempujeme s Leshem u jezera nedaleko Szegedu, krátký pokec a na kuťe, zítra nás čeká perný den.

Na naše poměry včasně vstáváme, loučíme se s Leshem, možná se s ním ještě potkáme v Albánii a vyrážíme na dlouhý přejezd Srbska. Na dnes jsme si naplánovali více než 700km a přesto že je většina po dálnici, tak to bude perný den. A to doslova. Celý den, jelikož jedeme na jih, do kabiny praží slunce a teplota v kabině se pohybuje nad 40°C. S lehkostí překonáváme maďarské, srbské a makedonské hranice. Vypadá to, že nový nápis na kabině nám podle očekávání pomáhá překonávat přechody jako osobní vozidlo, nejsme ani jednou odkázáni na nákladní.
V pozdních večerních hodinách nacházíme zašité místo u Mavrovského jezera(MAK), teplota naštěstí příjemně spadla a tak i my padáme, do komatu.

Brzké probuzení a nákup v místním obchůdku než se Niki probudí. Povedlo se, čerstvá snídaně téměř do postele je připravená. 🙂 Dopoledne dáváme koupačku, rudá koule opět začíná ukazovat svojí sílu a my, přes to, že jsme plánovali dát oraz po včerejší náročné porci kilometrů, vyrážíme směr Albánie. Hraniční přechod kousek nad Debarem projedeme v rychlosti a bez problému. Až mě zaráží, že zatím nikdo nechtěl vidět doklady od motorky. Jen jednou chtěli celníci vidět obytnou část, asi byli zvědaví co je uvnitř. Po tom co jsem jim řekl že jsem celé auto postavil sám, jen uznale pokývli hlavou a nechtěli vidět ani jednu skříňku.
U města Topojan zastavujeme u krásně modré a prudké řeky na koupačku. Během chvíle jsme obklopeni snad 20ti místními mladíky, kteří očividně mimo koupání nemají co na práci a my jsme pro ně největší atrakce celého dne. Dorozumívání je prakticky nulové, mimo albánštiny neumí žádnou jinou řeč. Klasicky čumí, smějí se, a strašně se bojí Annie.

Po pár kilometrech odbočujeme na cestu v mapě značenou „4×4 only“ mezi městy Cerenec a Librazhd. Cesta je v první části plná výmolů/kaluží a tak se posouváme rychlostí plazu abychom neustálým bočním kýváním nerozlámali auto. Klikatí se údolím kde není nic moc vidět, pak ale vystoupáme výš a přicházejí hezké výhledy na okolní krajinu. Hliněný podklad vystřídá kamení a především některé vracečky v prudkém kopci jsou náročnější na výjezd. Občas potkáme protijedoucí auto s kterým není lehké se vyhnout, občas pastevce s dobytkem, sem tam nějaká stavení, ale jinak je to zapomenutá, velice řídce osídlená země kde se téměř zastavil čas. Pomalu zapadá slunce a my po 4 hodinách jízdy v terénu bivakujeme v přibližně polovině offroad trasy na hezkém místě mezi kopci. S místním honákem který se s námi snaží albánsko-ruským jazykem komunikovat prohodíme pár slov. Večerní pohodička(večeře a pivko 🙂 ).

Probouzíme se po úžasně klidné noci, pouze brzo ráno projelo jedno auto, jinak nebylo slyšet ani živáčka. Taky co by zde dělal. Vyrážíme na druhou část 70km dlouhé offroadové trasy, jak se později ukazuje, tu méně obtížnou. Cesta nejprve pokračuje horami, poté se postupně svažuje do údolí. Je silně kamenitá, často zarostlá stromy a křovím jako v první části, nicméně cestovní rychlost je vyšší než předešlý den. Provoz se zde také zhustil, často potkáváme auto, dokonce i jednu svatbu! Postupně se zlepšuje jak povrch, tak šířka cesty, staví se zde totiž nová silnice. Na posledních 10km už vystřídá šotolinu zbrusu nový asfalt, který velmi rádi vítáme. 🙂 Video z cesty je zde http://www.youtube.com/watch?v=8nPmjGoG0o8

Z Librazhd míříme po hlavní trase k Ohridu s plánem zakempit do druhého dne. Najít freeplac není jednoduché, spíše nemožné, hlavní cesta vede přímo podél jezera, a tak nepohrdneme jedním ze dvou kempů, respektive loukou vedle restaurace za poplatek 5E/den. Večer poprvé využíváme motorku a jedeme na obhlídku do nedalekého Podgradce. Město je velice živé, turistické, je zde dlouhá písečná pláž plná stánků a restaurací, jak u moře. Nakonec vybíráme jednu z restaurací mimo město(je jich tu mnoho) a dáváme si večeři – ryby z jezera (Karpen – podobný českému kapru a Belvica – menší velmi chutná ryba), steak a smažený sýr.

Další den máme v plánu dojet do města Voskopoje, jehož historie sahá do dávné minulosti, a zkusit poblíž něj další offroadovou trasu, nebo alespoň její část. Cesta z Korce se klikatí krásným údolím a pomalu stoupá vzhůru. Městečko Voskopoje je na první pohled připravené na turisty, jsou zde popisky a ukazatele na jednotlivé atrakce v angličtině. Mimo nás zde ale žádní turisté nejsou, potkáváme jen partičku mladých italo-albánců. Přichází bouřka a těsně vedle nás uhodí blesk. Ohromná rána nás trochu vyděsí a raději se rychle schováváme do auta. Z bouřky je nakonec ale jen malý déšť a tak vyrážíme mimo zpevněnou cestu k jednomu z údajně nejkrásnějších albánských pohoří – Ostrovices. Po upravené šotolině vystoupáme vzhůru a na jednom z kopců nacházíme pěkné místo na kemping. Je zde rozhled na všechny strany. Rozděláváme nejprve grill, později oheň a užíváme si večerní pohodičku.

Cesta k pohoří Ostrovices by byla autem příliš náročná, a tak volíme výlet na motorce, na té ubíhají kilometry po kamenitých cestách mnohonásobně rychleji. Trasa nejprve klesá do údolí borovým hájem, poté stoupá přes vesnici Gjergjevice do sedla, odkud jsou nádherné výhledy na celé pohoří. Je opravdu monstrózní. Děláme fotky do rodinného alba a míříme zpět. Přece jenom se nám nechce nechávat auto dlouho samotné, i když ho hlídá Annie. 🙂 Video natočené z motorky je zde http://www.youtube.com/watch?v=dfpYSlSOs6Q

Odpoledne se vydáváme na cestu dále, z Korce přes Erseké a Leskovik do Permetu. Kousek za Korce se cesta zařízne do kopců a hor a prakticky až k řece Vjose z nich nevyjede. Těžko se zde hledá úsek rovný několik desítek metrů, prudká klesání střídají prudká stoupání, asfaltový povrch je hodně rozbitý, často připomíná spíš offroadovou cestu, a tak naše cestovní rychlost není vyšší než 30km/hod. Výhledy jsou zde ale dech beroucí. Po sjezdu z hor pokračujeme podél řeky Vjose do Permetu. Široké údolí s modrozelenou vodou je opět fantastické. Pár záběrů z tohoto úseku je zde http://www.youtube.com/watch?v=GaZ8qhJvrr8
Slunce zapadá za téměř dva a půl tisíc metrů vysoké pohoří Nemeckes a tak hledáme vhodný bivak pro přenocování. Po ostřejším sjezdu k řece nachází krásné místo přímo u řeky na cípu naplavených kamenů.

Vstávám brzo ráno, jsem trochu nervózní z výjezdu od řeky, tak odstraňuji raději některé velké kameny. Výjezd zvládáme bez problémů a pokračujeme podél řeky Vjose dále. Krajina je opravdu nádherná, řeka v některých místech vytváří skvělé scenérie. Míjíme Permet a hned za ním máme v plánu odbočit na „bílou“ zkratku do Cerevode, ke kaňonu řeky Osum. Původní plán ale přehodnocujeme a kaňon vynecháváme. Míříme dál do Sarande. Cestou děláme zastávku na Blue Eye. Dopředu je nám jasné, že toto místo bude hodně turistické. A taky je. Trochu mi to připomíná chorvatská Plitvická jezera. Platíme poplatek za vjezd a dostáváme se k místu, kde se parkuje. Je to tady slušný punk. Po dlouhých domluvách a ručním odstrkání osobáku z cesty se nám daří zaparkovat na místě právě odjíždějícího autobusu. Kdyby zrovna neodjížděl, nevím co by jsme dělali, asi by jsme to tam totálně zablokovali, bylo zde málo místa pro osobní auta, natož pro nás. Parkování zde vůbec nikdo nijak neorganizuje a taky to tak vypadá. Hlavně že místní zkasírují poplatek za vjezd. 🙂

„Modré oko“ je vyvěrající řeka z hloubě země, neskutečně studená a křišťálově modrá. Dáváme rychlou(jinak to ani nejde, člověku po chvilince začne dřevěnět celé tělo) koupačku, něco k jídlu a pití v restauraci a jedeme pryč. Navigační chybou se dostáváme do centra Sarande. Po sjezdu z hor je to pro nás šok. Úzké ulice, hustá doprava, každý parkuje jak ho napadne, nízké vedení, a tak máme často problém se někam vejít. Celé město mi přijde špinavé, zmatené, plné divných činžáků, prostě místo kde se rozhodně nechceme zdržovat. Rychle pryč. Video z města je zde http://www.youtube.com/watch?v=zavqmIoP0T8

První vytipovanou pláží na naší mapě je Lukova beach. Už za tmy sjíždíme příkrým svahem po zcela nové asfaltce k moři, hledáme vhodné místo na parking a dáváme si večerní pohodičku. Další den trávíme odpočinkem, koupáním a obcházením místních barů. 🙂 Překvapivě na pláži není narváno, ale kvůli psovi z kterého tu má většina lidí panickou hrůzu, volíme postranní odstrčenou část pláže. Jsme zkásnuti o 2E za parking.

Další den chceme přejet na nějakou pro nás vhodnější pláž s menším „osídlením“. Úkol to ale není jednoduchý. Všechny pláže od Vlore až za Himare jsou plné barů, slunečníků a narvané jak turisty, tak místními. Jedna z vytipovaných pláží je Plazhi i Gjipe. Na příjezdovce z hlavní ale potkáváme skupinku německých offroadistů a dostáváme informaci že cesta je příliš příkrá, úzká a mezi stromy, takže s naším autem se tam nevejdeme. Oni sami s osobními auty měli prý co dělat. Jedeme tedy dál podél pobřeží na sever. Poslední šancí je pláž pod prudkým stoupáním do sedla za kterým už je zátoka poblíž Vlore. Pláž z vrchu vypadá dobře, jen pár aut, žádné slunečníky, to je přesně to co hledáme! Sjezd na pláž je celkem drsný, plný kamení a prachu, což asi odráží většinu návštěvníků. Na cestě se ale pracuje(usuzuju tak z odstaveného bagru) a tak mám obavu, že jakmile bude pláž lépe přístupná, skončí jako všechny ostatní, narvaná turisty a bary.
Na pláži stojí jen pár offroadových aut. Hned po příjezdu se seznamujeme s nedaleko stojícím Francouzem Hubertem a jeho Ivecem Daily 4×4, který se v padesáti letech rozhodl prožít život trochu jinak a už je 11 měsíců na cestě po evropě. Zimu prožil v Laponsku, nějaký čas strávil na Ukrajině, v Polsku, Turecku, nyní je v Albánii a hodlá pokračovat dál, až do Asie. Jak dlouho bude cestovat sám neví. Rozhodně zajímavý a sympatický člověk.
Užíváme si plánovaného odpočinku na pláži. Seznamujeme se s nově přijíždějícími němci s krásným oldtimerem, probíhá vzájemné okukování aut a diskuze převážně kolem nich. Objevuje se také partička čechů kteří se nebáli drsnějšího sjezdu se starými 508mami a opět se setkáváme s Leshem a jeho partou. Jeden den věnuju pracím na autě, dodělávám nějaké resty okolo elektřiny. Další den je bohužel poznamenaný nevolností celé posádky(teda mimo Annie), pravděpodobně díky přehřátí organismu. 🙁

Skvělé pláže jsme si užili do sytosti, je nám jasné že další takovou už nepotkáme, nicméně je na čase pokračovat dále. Předem vytipovaný máme cíp poloostrova Karaburun kousek pod Vlore, kde by, alespoň podle fotek, mohly být nějaké menší zašité pláže. Plány nám ale hatí vojenská základna Pasha Liman do které nám hlídač zakazuje vjet a skrz kterou vede cesta právě na celý poloostrov. Hledáme jak základnu objet, ale nedaří se najít žádnou schůdnou cestu, tak vymýšlíme náhradní plán. A tím je výběžek do moře nad Vlore, s majákem „Zvernec“. Nacházíme písečnou zátoku, kupodivu, na to že jsme kousek od velkého, velmi rušného města, je zde minimum lidí. Bivakujeme a posíláme polohu Leshovi, který za námi přijíždí už za tmy. Následuje společná večerní pohodička.

Dopoledne dáváme koupačku, objevujeme pěknou malou „mušlí“ pláž za rohem, takže holky mají co dělat. Kolem poledního se zvedá vítr a prach, a s ním i my zvedáme kotvy. Vyrážíme za dobrodružstvím do Tirany. Tohle město doporučuji minimálně projet každému, kdo se dostane do Albánie, stojí to za to. Jízdní styl místních je pro nás „civilizované a poslušné Evropany respektující dopravní značení“ k neuvěření. Jízda na červenou, do toho mávající a pískající policajt uprostřed křižovatky nikoho nevzrušuje a rozhodně nedonutí k zastavení. Na kruhových objezdech má přednost rychlejší a silnější. Tím pádem zde díky našemu autu máme malou výhodu (nemyslím tu rychlost 😉 ). Rychle se přizpůsobuji. Parkujeme ve slepé ulici vedle hlavního náměstí, zákaz vjezdu nákladních aut do centra zde naštěstí nikdo neřeší. Dáváme krátkou procházku a místní kebab. Slunce pomalu zapadá a tak vyrážíme na nocleh k hoře Dajtit, je zde prý hezký výhled na noční město. A opravu. Po výjezdu do téměř 1000mnm nacházíme perfektní vyhlídku. Celou Tiranu máme jak na dlani.

Ráno se ještě kocháme výhledem na celé město a sjíždíme zpět do toho blázince. Zastavujeme na jedné z příjezdových ulic a na pouhých 50m nakupujeme vše potřebné – jídlo, pití, pečivo, zeleninu, ryby, pizzu, burek.. Každou věc v jiném krámku, je zde opravdu vše na co si vzpomeneme. Video z Tirany je zde http://www.youtube.com/watch?v=oEbtDuNqRCs

Naším dalším cílem jsou Albánské alpy, přesně vesnice Theth. Až do Boge vede pěkná asfaltka, pak začíná offroad. Cesta nejprve prochází údolím, vyšplhá serpentinami do 1670mnm, na této části se intenzivně pracuje a tak počítám že zde brzy bude nový asfaltový povrch. Po projetí sedla přichází pro nás nejobtížnější pasáž po hřebeni, cesta je velice úzká, pod námi tisíc metrů vysoký sráz. Jedním kolem brousíme skálu a druhým jsme na hraně srázu. Niki na sedadle spolujezdce pod sebou vidí jen prudký sráz a trne hrůzou. Nemáme jinou možnost než to projet. Daří se. Další kamenitá pasáž směřuje dolů do údolí kde se nachází velice roztahaná vesnice Theth. Přijíždíme až za tmy a tak bereme za vděk prvním kempem, resp. stáním na zahradě za poplatek 8E/noc. Mimo nás je zde jeden stan a v něm, jak jinak, český pár. Přijeli autobusem a stopem z Dubrovníku a dávají zde každodenní tůry. Je poměrně chladno a my unaveni cestou uleháme.
Probouzíme se do opravdu pochmurného rána, všechny okolní kopce, stejně jako my, jsou v mrakách a silně prší. Údajně jsou Albánské Alpy jedním z nejdeštivějších míst v Evropě, zajímavé. Odpoledne déšť polevuje a tak vyrážíme na procházku a obhlídku vesnice. Vysoké okolní kopce a mraky stoupající vzhůru, často pod naší úrovní, vytváří úplně jiné scenérie než na které jsme byli doposud zvyklí. Vesnice se nachází v údolí obklopeném téměř dva a půl tisíc metrů vysokými štíty. Kupodivu je i v takto odlehlé vesnici poměrně živo, potkáváme zde mladé lidi, většinou se jen tak poflakují a neví do čeho píchnout. Po průzkumu se vracíme do našeho kempu na kraji vesnice, od „centra“ vzdáleného více než pět kilometrů. Pro dnešní, díky počasí ne příliš vydařený den, to stačilo.

Předpověď vypadá nadějně a my jen doufáme že se vydaří. Od rána je polojasno, zda se tomu tak dá říct – mezi mraky občas vysvitne sluníčko, a tak vyrážíme na motorce na plánovaný průzkum cesty druhou možnou spojnicí mezi Theth a Shkoderem, údolím podél řeky. Údajně je tato trasa náročnější, a to se jen potvrzuje. Silně kamenitá cesta s množstvím výmolů a malých brodů, jsme rádi že jedeme na motorce a ne autem. Když vidím jak to zde zvládají místní autobusy(dodávky pro 9 lidí), téměř nevěřím svým očím, jak něco takového mohou naložená auta bez pohonu 4×4 projet. Ale ano, zkušený řidič, jako že zde tak působí většina z nich, zvládne projet opravdu hodně. Ve vesnici Lotaj, kterou jsme si stanovili jako cíl našeho dnešního výletu se kocháme přírodou, která je tu opravdu nádherná, a vracíme se zpět. Čeká nás totiž jízda autem zpátky do Shkoderu. Kolem 15h opouštíme Theth. Sedlo je sice mezi 10-16h uzavřené díky pracím na silnici, my ale víme že cesta nahoru nám bude trvat minimálně 2h, takže to máme načasované akorát. Auto se přes kusy skály tyčící z cesty velmi silně kymácí, díky šíři našeho auta není jiná možnost než tyto výčnělky, kterým se osobním autem dá často vyhnout, přejet. Najednou se ozve z pravé přední části auta silná tupá rána, která neznačí nic dobrého. Obhlížíme auto, ale není vidět žádné poškození. Po chvilce na nás zděsile troubí za námi stojící auto, kterému blokujeme cestu. Přiběhne řidič a s úsměvem na rtech se nás ptá jestli máme nějaký problém. Tohle se mi tady líbí. Sice na sebe všichni troubí jak pominutí, ale zároveň se smějí a nemají s ničím problém, alespoň tak působí. Troubení je zde bráno jako upozornění na nějaké nebezpečí nebo poděkování. Kdyby to tak bylo i v Praze.
Pokračujeme v jízdě, i přes silné rány, které se ozývají stále častěji. Postupně mi dochází že rány má na svědomí poničené uložení kabiny. Jeden ze silentbloků, na kterých kabina drží, byl „načatý“ už když jsme vyjížděli a zátěž v tomto terénu prostě nevydržel. Nic zásadního to není a naštěstí nám to nebrání v pokračování jízdy. Cestu po hřebeni si pro změnu „vychutnávám“ já, při pohledu z okna na kilometrový sešup se tají dech. Pak ještě pár úhybných manévrů se stavebními stroji a jsme zpět na asfaltce v Boge. Video z trasy je zde http://www.youtube.com/watch?v=wtkJSY1axkY
Ve Shkoderu zajíždíme do centra, naštěstí tu nikdo neřeší že zde stále porušujeme zákaz vjezdu nákladních automobilů, dáváme výborný kebab a utrácíme poslední LEKE. Pak už míříme na hranice s Černou Horou. Krátká fronta, pár žebrajících dětí, jinak bez problému projíždíme. Goodbye Albania, bylo zde krásně.

Pod Ulcinj se už za tmy snažíme najít nějaký bivak na Velika plaža. Dojíždíme až do resortu nuda pláže Ada Bojana. Ráno jsme ihned vykazováni do kempu. O ten ale nestojíme a tak přejíždíme na cíp Velika plaža kde parkování nikdo neřeší. V poslední třetině této pláže se dost kituje a tak odpoledne jakmile začne foukat správný vítr, se na nebi objevují desítky, možná i stovky kitů. Zjišťuji ceny zapůjčení výbavy, rád bych to zkusil. Dnes ale fouká jen slabý vítr a tak snad zítra. K večeru se jedeme podívat do Ulcijnu. Město je plné turistů, restaurací, fastfoodů a samozřejmě krámků se serepetičkami. V jedné z „fast-restaurace“ si dáváme večeři, číšník zde k našemu překvapení umí lámaně česky. Ale ani mě to nijak nepotěšilo, možná bylo lepší, když nám v Albánii nikdo nerozuměl a samotná domluva byla výzvou. 🙂

Další den trávíme celý na pláži. Teda především Niki, já ho trávím spíše v okolí a uvnitř auta, tam je příjemněji. Od rána silně fouká, odpoledne vítr ještě zesiluje a já se odhodlávám k vyzkoušení kita na vodě. Je to úplně něco jiného než na sněhu a tak jsem po hodině doslova propraný slanou vodou. Škoda, že zde nezůstáváme déle, určitě by mi to šlo. Večer dáváme hru petangu, je to vyrovnané, ale nakonec se mi daří vyhrát.
Hned ráno balíme, naším dalším cílem je Skadarské jezero. Kousek za Virpazarem necháváme auto a na moto jedeme na jedinou oblázkovou pláž na tomto jezeře, do Donji Muriči. Od mé poslední návštěvy několik let nazpět se toho zde moc nezměnilo, prakticky nic. Dáváme koupačku v teplé čisté vodě a občerstvení v místní restauraci. Je zde vše o poznání dražší než v Albánii. Potraviny v supermarketech jsou sice srovnatelně drahé jako v Čechách, ale za jídlo v restauraci dáte kolem 10E, za rybu víc.
Vracíme se k autu a z Virpazaru jedeme přes Rijeku Crnojeviču do Cetinje. Cesta je úzká, ale tak jako asi všechny v ČH asfaltová, s celkem dobrým povrchem. Ještě pře Rijekou nacházíme skvělé místo na kemping, je to plac na kopci mimo civilizaci, srovnaný do roviny (nejspíše pro nový dům) s nádherným výhledem na část jezera a přilehlé kopce. Kocháme se výhledem a popíjíme vínko, tohle místo je k tomu přímo stvořené. 🙂

Po probuzení se ještě pokocháme výhledem a pak už pokračujeme do Cetinje, se zastávkou v Rijeka Crnojeviča. V Rijece je pěkný starý most a několik lodí připravených vás za úplatek provést po kanálech Skadaru mezi mokřady. V Cetinje, které dříve bylo velice vyhlášeným kulturním městem, zastavujeme a v rušné uličce plné barů a restaurací ochutnáváme místní pizzu. Poté, kousek nad městem, na kraji národního parku Lovčen parkujeme auto a na moto vyrážíme na jeho (druhou) nejvyšší horu Vidikovac, na které je mimo perfektní vyhlídky na všechny světové strany také mauzoleum. V národním parku si vychutnáváme chladnou noc a pak už nabíráme severní směr. Zastávku děláme u vyhlášeného monastiru Ostrog. Jedná se klášter ze 17. století zasazený velice vysoko ve skále. Hezké, ale podle očekávání příliš turistické. Pokračujeme na Žabljak, naším posledním cílem v Černé Hoře, ale také zároveň naší měsíční cesty je pohoří/národní park Durmitor. Kousek za Šavnikem odbočujeme z hlavní na Komarnici a chceme zkusit trochu neobvyklý vstup do tohoto pohoří. Na mapě je znázorněná úzká žlutá cesta, to by mohlo jít. Jedeme údolím které je obklopeno stále se zvyšujícími a prudčími kopci. Cesta je velmi úzká, sotva se na ní vejdeme. Po chvíli končí asfalt a já začínám mít obavy jestli to tudy opravdu půjde. Zastavuji tedy u místní chalupy abych se zeptal. Jde mi naproti chlapík a zeptá se mě „co potřebuji?“. Moment, cože, vy mluvíte česky? 🙂 Ano, to je náhoda, místní člověk který pracoval 20 let v Čechách, takže umí perfektně česky. Jsme okamžitě zváni na rakiji, neodmítáme a rovnou zůstáváme přes noc. Během večera, plného rakije a piva, poznáváme další sousedy a dozvídáme se spoustu věcí. Mimo jiné, že silnice značená na mapě je pouze cesta pro pěší.

Ráno nás probouzí štěkot psů a motorová pila. Místní vstávají brzy. Aby ne, když tma je zde, na konci srpna, už před osmou hodinou večerní. Dostáváme tip na místní kaňon který vytváří poměrně malá řeka Komarnica, je prý moc pěkný. Je to pravda. Snad 30 metrů vysoký, v některých místech třeba jen dva metry široký. Škoda že nemáme neopreny, bez nich se v té ledové vodě daleko dojít nedá. Ale i tak je to zážitek.
Vracíme se na hlavní a jedeme do Žabljaku. Zde malá odbočka na Crno jezero a pak už do vnitra Durmitoru. Skrz celé pohoří vede pěkná asfaltka, pamatuji si, že ještě před pár lety tu byla jen šotolina. Bivakujeme v „údolí“ mezi sedly v nadmořské výšce 1700mnm. Mimo pastevců ovcí, kteří každý den vyženou svá stáda na pastvu do hor a večer se vrací do svých skromných obydlí, jsme tu úplně sami, skvělé.

Další den se probouzíme do jasného slunečného dne. Tak modrá obloha jako je zde, to se jen tak nevidí. Pastevci vyhánějí svá stáda do hor a my pro změnu vyháníme své nohy na tůru. Cílem je nejvyšší hora Bobotuv kuk, více než 2500m vysoká. Trasa je pěkně značená, nicméně pro nás, autoturisty, dost náročná, často se leze doslova po skále. Shora jsou ovšem fantastické výhledy, ta námaha stojí za to!

Opouštíme Durmitor, bylo tu krásně, ale bohužel už nemáme víc času, musíme se vrátit zpět do Čech, povinnosti volají. Při sjezdu k Pivsko jezero stojí za zmínku serpentýny, kde většina vraceček je vytesaných ve skále jako tunel, takže vidíte jak vjezd, tak výjezd. To jsem snad nikde jinde neviděl. Video je zde https://www.youtube.com/watch?v=m-I64mvUgcw
Pak už přes hranice do Bosny. Tuto zemi máme pouze jako tranzitní, ale určitě by stálo za to zde strávit více času. Sice nemají moře, respektive mají jen pár kilometrů, ale hory a nekonečně mnoho údolí s čistými řekami to jistě vynahradí. Trávíme zde jednu noc, je poměrně těžké najít dobrý plac na bivak. Všude jsou nějaká stavení, každá cesta nebo odbočka, vede k nějakému baráku. Nakonec se nám přesto daří najít pěkný flek na kopečku v bývalém ovocném sadu. Hezké zakončení cesty.

Projetých zemí: 7
Ujetých kilometrů: 4500km autem, plus několik set km na motorce
Čas strávený řízením: téměř 100 hodin
Čas strávený čekáním v autě(hranice apod.): 20 hodin
Průměrná rychlost v pohybu: 47km/h
Průměrná spotřeba: 25l

Kompletní fotogalerie je zde http://www.newagenomads.net/galery/index.php?gid=1018