Navigation Menu
Ukrajina 2012

Ukrajina 2012

By on Aug 30, 2012 in All posts, Europe

Naše první cesta s IVYm do zahraničí. Na začátku srpna vyrážíme na Zakarpatskou Ukrajinu, do Rumunské Transylvánie a k Bulharskému moři.

Cesta nezačala příliš šťastně, ještě na “skvělé” D1 se nám uklepalo uchycení výfuku. Naštěstí pouze jedna část ze dvou, takže výfuk úplně neupadl. Zafixoval jsem to vázacím drátem s tím, že jakmile bude příležitost, tak vymyslím nějaké lepší řešení. Jedeme celý den, je krásně, ale k večeru se začíná zatahovat nebo spíš dojíždíme silnou oblačnost, a jak už je pro nás na severním Slovensku zvykem, dostáváme se do pár bouřek a přívalových dešťů. Za tmy dojíždíme do Spišského Podhradí a parkujeme pod Spišským hradem, je celý krásně osvícený. Ráno se budíme do krásného počasí a jdeme na prohlídku hradu. Je ohromný a z hora jsou perfektní výhledy. Jedeme dále, cestou zastavujeme na koupačku na Zemplínské Šíravě a pak už na ukrajinské hranice.

Ukrajinská hranice v Užhorodu, ale nejspíš každá, jak se ukáže později při výjezdu ze země, je kapitola sama pro sebe. Slovenskou stranu přejíždíme přes osobní a jsme odbaveni během pár minut. Pak přijde ale ukrajinská strana. Z osobních nás vyhodí a naženou na nákladní, i přes náš argument že jsme karavan. Alespoň jsme se tím dostali před dlouhou kolonu čekajících kamionů. Zastavujeme na prvním STOPu a začíná nekonečné kolečko sbírání razítek.:( Dostáváme razítko u jednoho ze tří okének a popojíždíme dále. K naší smůle jsme už ale nešli k dalším dvěma okénkům, jelikož jsme si mysleli že dělají stejnou práci, nebylo to tak. Na dalším STOPu jsme navedeni na odstavné parkoviště a snažíme se domluvit/dorozumět na dalším postupu. Po půlhodinové diskuzi s několika celníky se musíme vrátit i s autem zpět k první STOPce(zařadit se opět do řady kamionů) a vybavit zbylé dvě okénka(razítka). Jedeme tedy podruhé na odstavné parkoviště a jdeme vybavit do celnice další tři razítka. U prvního okénka nás pouští hodný kamioňák s tím že nevezeme náklad a budeme hned odbaveni, není to tak. Z vášnivé diskuze mezi celníky, a že se jich u okénka vystřídalo několik, pochopím že nevědí jak zapsat do systému motorku kterou s sebou vezeme. Nakonec to nějak vymyslí a inkasují za to 10eur. Poté jsem nucen zaplatit dalších 5eur za to že nemáme na autě nalepený znak CZ. Na můj argument že jsme v evropské unii, takže znak CZ je na poznávací značce a v Čechách to ani není povinné, mi bylo odpovězeno: “tady jsi ale na Ukrajině a ne v evropské unii”. U dalšího okénka platím dalších 10eur za razítko do pasu, celník povídá něco ve smyslu že je to standardní taxa a bankovku strká do kapsy. Ještě poslední razítko(6té) u celníka který si za něj řekne o pár hřiven na kafe a můžeme jet! Celkem nás přechod hranic stál 3,5hod a necelých 30eur. Viva la Ukrajina!

Lehce zabloudíme v nočním Užhorodu, bohužel ani navigace neví kudy, místní nám ale poradí a hned podává ruku-to jak později zjišťuji patří k pozdravu nejen mezi známými. Jedeme směr Mukachevo, už je ale pozdě tak uhýbáme z hlavní a za tmy hledáme nocleh. Najednou se ozve skřípání ze zadního kola, nezní to vůbec dobře. Jsme akorát za vesnicí, tak zajíždíme na pole a unaveni uleháme, nemá cenu za tmy něco řešit.

Ráno nás budí zvonky stáda krav které se pasou kolem auta, typické ráno na Ukrajině. 🙂 Skřípání nezmizelo a tak jsme nuceni opravovat. Po rozebrání bubnu zadního kola zjišťuji že praskla pružina která stahuje pakny, vyskočila a dostala se do škvíry kde se dřela o buben. Naštěstí praskla na konci, takže jde zkrátit a jen tak tak nasadit zpět. Je dost poničená, čeká nás ještě mnoho kilometrů, tak se budeme modlit aby vydržela. Po třech hodinách v třicetistupňovém vedru je opraveno a já vypadám jak kominík. 🙂

V Mukachevu uhýbáme na město Svalyava a dále na Ždenijevo, krajina se začíná měnit, cesta vede podél řeky a okolo samé malé kopečky. Objeví se pěkné místo na koupání, tak neváháme a zastavujeme, potřebujeme se schladit.

Z hlavní odbočujeme na Volovec, cesta je užší a velice hrbolatá. Po pár hupech, které se nedají dopředu vůbec předvídat, jsme nuceni jet rychlostí maximálně 30-40km/h, jinak by se nám uvnitř bydlíku snad vše převrátilo vzhůru nohama. Vesnice střídá vesnici, prakticky ani není poznat kde jedna dědina končí a druhá začíná. Domy tu lidé staví snad jenom u cesty. Okolní krajina se za každou zatáčkou mění, stále jsou vidět kopečky, pastviny s krávami a nebo kupkami sena. Za vesnicí Iszka nás prvně staví policejní hlídka. Chtějí vidět doklady od auta i motorky a hned se ptají zda jsem pil. Odpovídám samozřejmě že ne. To ale nestačí a musím provést dechovou zkoušku – z deseti centimetrů dýchnu na policajta, nic necítí, tak nás pouští. Krásná ukázka toho jak to tady chodí, na žádné desetiny promile se tu jako u nás nehraje, prostě si buď pil (tzn. vypil min. lahev vodky) nebo ne. Nacházíme moc pěkné místo u řeky na kraji vesnice, za malým brodem dokonale spasená loučka, dáváme si večeři a ukrajinské pivo.
Ráno nás opět probouzí zvonky krav, místní ženou na pastviny dobytek, to je tady asi jediná možnost obživy, teda pokud nejezdí za prací do Čech. Třeba jako místní domorodec který se s námi dává do řeči, dnes se místo manželky stará o dítě-odvedl ho do školky a odpoledne pro něj zase půjde, to je jeho jediná práce. Teda mimo pití, už v devět ráno má slušně nakoupeno, naše pivo ho ještě povzbudí a vypadá to že by jel nejraději s námi. Radši rychleji balíme a jedeme dále. 🙂 Místo to bylo ale moc pěkné.

Pokračujeme po okraji Siněvirského národního parku do Koločavy. Zde se naskýtá možnost zkrátit si cestu do Usť-čorná přes sedlo kde by podle mapy měla vést polní cesta. Je opět velice teplo, přes 30st., v kabině o dost víc, tak dáváme koupel v místní řece, hned vedle stařenky která tu pere prádlo. Všechny řeky a říčky jsou tu velice čisté, koupat se dá prakticky kdekoliv kde je větší hloubka. Místního mladíka na nějakém prastarém překopaném enduru, se ptám zda je sedlo sjízdné. Povídá: “Zil, Ural da, ty niet”. Asi nepoznal že máme také náhon na všechny kola.:) Řekli jsme si že to zkusíme, jinak nás čeká 60km cesta okolo po “kvalitních” ukrajinských silnicích. Ještě na kraji Koločavy potkáváme skupinku místních s offroad auty, tak se jich ptám jestli je cesta pro naše auto sjízdná. Bohužel, mimo těžkého terénu jsou tam prý nízké stromy, mohli by jsme tam lehce uvíznout. Ural to prý projede, protože je nízký. Nedá se nic dělat, jedeme oklikou, alespoň se podíváme k přehradě, která na mapě vypadá lákavě.
Hned za Koločavou končí “asfalt” (jestli se tomu tak dá říct) a začíná šotolina. Přestože na mapě je cesta značená stejně jako ta po které jsme doposud jeli. I šotolina je plná výmolů a tak naše průměrná rychlost se snižuje pod 20km/h. Po chvíli se objevuje přehrada, respektive vypuštěná nádrž plná bahna, obklopená prudkými svahy zarostlými lesem, takže i kdyby byla napuštěná tak přístup do ní je prakticky nemožný. Slouží tu pravděpodobně jen pro zachytávání velké vody když na jaře taje na horách sníh.
Přes Neresnytsya a Dubove se dostáváme na úpatí národního parku Svidovec. Z vesnice Usť-čorná by měla vést na jeho hřeben turisticky značená cesta. Kempujeme opět na krásném místě u řeky, pěkné campingplatzy jsou tu opravdu na každém rohu.

Ráno poprvé sundaváme motorku a hledáme “červenou” trasu, ta ale není značená a tak je orientace trochu složitější. Potkáváme partičku českých turistů kteří přišli právě po téhle trase a zjišťujeme že místy přes cestu leží velké stromy nebo je to hodně zarostlé-pro motorku to rozhodně není. Posuneme se tedy do obce Krasna odkud vede na Svidovec jiná trasa. Nacházíme pěkný flek na kemping úplně mimo civilizaci.

Opět, orientace je trochu složitější, je tu mnoho cest a tak i přes rady místních se musíme několikrát vracet. Nakonec nás jeden domorodec nasměruje a trefujeme tu správnou cestu. Jde o 15km cestu neskutečným terénem – prudké svahy, velké kameny, výmoly od vody, bahno,.. Takovým terénem jsem na motorce nikdy nejel, a ještě k tomu ve dvou. 🙂

Občas vypadá že to dál nepůjde, ale Kawa ukazuje v čem je její přednost a vyváží nás až na poloninu. Je to tu nádherné.

Na hřebenu je mnoho cest, dostat se sem tak s truckem, dalo by se tu zůstat několik dní. Kupodivu je tu poměrně dost turistů, někteří pěšky, někteří na kolech(poláci, ujeli už několik tisíc kilometrů a teď mají namířeno domů, po vlastní ose), a někteří autem! Ano, místní autobus, neboli Ural s korbou plnou lidí. To auto projede asi opravdu všude, neskutečné co muselo zdolat než se dostalo nahoru. Jedeme kus po hřebeni, kocháme se přírodou, fotíme, nádhera. Máme trochu starost co Annie sama tak dlouho v autě, tak se vracíme zpátky. Jak se dalo čekat, dolů je cesta ještě těžší, některé úseky musím zdolávat sám, ve dvou by to bylo nebezpečné. Nejsme v tom ale sami, poláci na kolech jedou tou samou cestou. No, nezávidím jim, nemohou brzdit motorem 🙂 a ještě mají kola pořádně ověšená bagáží. V autě dáváme skvělou večeři, zapíjíme ukrajinským pivem a znaveni uleháme.

Další den máme plán dojet do národního parku Černá hora kde je nejvyšší hora Ukrajiny – Hoverla. Cestou potkáváme partu v offroadech co jsme se jich ptali na cestu před dvěma dny. Jeli trasou co jsme si chtěli zkrátit cestu my a podle jejich vyprávění a výrazů ve tváři to bylo teda něco. Cestu dlouhou necelých 20km jeli celý den. Po tom, jaký terén jsme viděli včera na Svidovci, se tomu nedivím.
Pokračujeme na Rachiv a do podhůří černohorského národního parku. Nevím jestli si jde na stav místních silnic zvyknout, podle dravého stylu jízdy místních asi ano, ale pro nás je to těžké. Označením tankodrom asi nikoho neurazím. Auto, stejně jako my, dostává pořádně zabrat. Průměrná rychlost se nám tu pohybuje mezi 20-30km/h. Občas si říkám že už ani nevím jak se řadí šestka, na vyšší kvalty tu jezdí jen žiguly, díra nedíra. 🙂
Přes vesnici Bogdan dojíždíme až k bráně národního parku Černohorsko. Za poplatek, který jak se zdá určuje mladík v uniformě podle vzhledu a národnosti, je možné jet autem dál. My ale sedáme na motorku, je přece jen rychlejší a obratnější, a nevíme jaká cesta lesem nás čeká. Mladík obdivuje naší motorku, asi jako každý tady na Ukrajině. Kdokoliv nás potká, tak se jako první zeptá zda jí neprodáme. Asi je tu takových motorek nedostatek, s ohledem na hranice se ani nedivím, nebude jednoduché sem nějakou dovézt. Zároveň je enduro na místních silnicích nejlepší a nejrychlejší volbou přepravy. Vždy následuje otázka kolik taková motorka stojí, schválně říkáme nižší cenu a přesto pokaždé následuje reakce “oči v sloup”.
Po 15km po lesní cestě dojíždíme do sedla pod Hoverlou, je zde závora a dál už se musí pěšky. Bohužel na to nejsme připraveni, je teplo a my jsme v motorkářském oblečení, takže se pokocháme výhledem a zpět k autu. Zakempujeme nedaleko brány, opět na pěkném fleku u řeky. Tentokrát tu nejsme sami, sousedy nám dělá manželský pár z Kijeva, jsou tu na dovolené, cestují po Zakarpatí a spí v malé dodávce. “Pro změnu” se ptají kolik stojí motorka a zajímají se i o auto, když jim sdělíme naší spotřebu tak nevěří svým uším. 🙂

Ráno, ve společnosti stáda krav(přišli, a stejně tak i odešli, úplně sami, bez jakéhokoliv honáka, asi jsou naučené chodit sami na pastvu) fixuji upadlý výfuk pásovinou, to by mělo vydržet až domů. Jelikož nás tlačí čas, míříme k rumunským hranicím – přechodu u města Sighetu Marmatiei. Přechod je ale omezený jen pro osobní dopravu, za hranicí je prý most přes řeku který je jen do 3,5t. Jsme tedy odkázáni na nejbližší 80km vzdálený přechod u vesnice Nevetlenfolu. Na první pohled malý přechod, minimum aut i kamionů, tak doufáme že to půjde rychleji než v Užhorodu. Ze začátku to tak i vypadá, ihned si celníci berou doklady, vyptávají se kam jedeme a jsou od pohledu sympatičtí. Zdání ale klame. Po dvou hodinách čekání na nic se stále nic neděje. Celníci pouze inkasují od řidičů kamionů kteří tu čekají s námi nemalé částky v eurech. Lehce začínám být nervózní a tak se jdu znova zeptat co se děje. Celník mi sděluje že bude výměna směny, prý mi nový celník dá razítko a budu moct jet. Mám radost, budeme brzo vyřízeni. V tu chvíli ještě netuším že se tím pádem na celnici zastaví na dvě hodiny čas. Hodinu poté, se opravdu mění směna, celníci odcházejí ověšení taškami plnými různých věcí, pravděpodobně úplatků. Zajímavé povolání.:-) Jdu tedy za novým celníkem pro razítko aby jsme mohli jet. Ten mě ale uzemní větou “čekaj, běž spávať do mašiny”. ??? To je vtip? Není, to je Ukrajina. Po další hodině se celnice probouzí k životu, nová směna začíná “dělat”. Opět problém s motorkou, nevědí jak jí zapsat do systému když to není zboží k proclení. V Užhorodě jsem prý já jel autem a přítelkyně sólo na motorce, pěkně nám tím zavařili. Následuje nekončící série debat s celníky různých šarží, navrhujeme jim různé varianty “jak projet”, ale žádná z nich se nesetkává s úspěchem. Stále jsem odbíjený slovy ať počkám, až to sami vyřeší. To už začínáme být značně nepříjemní a dožadujeme se nějakého řešení. Najednou, jakoby lusknutím prstu, nás přizývají ke kontrole, konečně. Kontrola auta, dokladů(nechápu co dělali z doklady do té doby), dostáváme několik razítek, pak ještě poslední na pasovém a po chvíli jsme vyřízeni. To nemohlo jít takhle od začátku? Na rumunské straně jsme odbaveni ihned, bez jakéhokoliv problému. Hranice tedy opouštíme po úmorných 6ti hodinách.

Naše cesta pokračuje do rumunské transylvánie kde se setkáváme s kamarády a společně cestujeme dále do Bulharska a po pobřeží Černého moře. Více vypoví kompletní fotogalerie která je zde http://www.newagenomads.net/galery/index.php?gid=1014

Celkem jsme byli na cestě necelé čtyři týdny, ujeli jsme 5tis kilometrů s průměrnou spotřebou 25l.