Navigation Menu
Z Prahy do Dakaru

Z Prahy do Dakaru

By on Jul 11, 2018 in All posts, West Africa 2018

Přestože už několik měsíců cestujeme po západní Africe, na blogu o tom není žádná zpráva. Tak se to pokusíme trochu dohnat. Zažili jsme toho už hodně…jeli jsme od hor pokrytýma sněhem až po rozpálenou poušť, tahali jsme auto z bahna nebo písku, sháněli nesehnatelné AdBlue, jedli všelijaké streetfoody, motali se v šílených hlavních městech, kempovali na pláži pod palmami kde nám kokosy padaly téměř na hlavy, pochutnávali si na mořských obludách nebo léčili malárii. Vezmeme to ale popořadě.

Z domova jsme vyrazili na konci ledna 2018, s téměř dvou měsíčním zpožděním oproti původnímu plánu, kvůli práci kterou bylo nutné před odjezdem dokončit. I přes posunutý start, díky nedostatku času, vyjíždíme s poměrně narychlo (prakticky za jeden den) sbaleným autem, s kterým jsme předtím byli maximálně na mejdanu u Jihlavy a doufáme (teda hlavně řidič), že se cestou ukáže vyhlášená spolehlivost továrny Mercedes.

Celý začátek naší půlroční cesty je podřízený zdravotnímu stavu Annie, který se v posledních měsících zhoršil, ale nemáme srdce na to nechat ji doma. Prostě musí jet s námi jako každý rok, na každou cestu za posledních 14 let, i když víme, že to bude její poslední cesta.

Jedeme tedy klidným tempem přes západní Evropu se zastávkou v Marseille a přes nijak výrazné a velmi zastavěné východní španělské pobřeží až k Gibraltaru. Za zmínku a pěknou zastávku stojí národní park Cabo de Gata a pohoří a zároveň národní park Sierra Nevada. Je zde v nadmořské výšce 2-3 tisicích metrů velké lyžařské středisko, spoustu sněhu a mráz. Oproti teplému pobřeží pořádná změna. Zimní výbavu s sebou bohužel nemáme (taky aby jo, když jedeme do Afriky), tak na sjezdovky nemůžeme, přestože vypadají parádně.

 

V podhůří sierra nevadských hor leží velmi sympatické městečko Órgiva plné novodobých hippies a pankáčů. Nad tímto městem v údolí squatuje mnoho „volnomyšlenkářů“ nebo prostě zevláků z různých koutů Evropy. Bydlí tu buďto v obytných autech nebo v samodomo postavených příbytcích na styl Hobitína.

Pak už je to kousek na Gibraltar, což je anglické území, na které je nutné přejít plnohodnotný hraniční přechod. Je tu všechno jako v Anglii, značky, nápisy, lidé, jenom se jezdí vpravo. Na vrchol vyjíždíme lanovkou a stejně jako místní početná kolonie opic se kocháme krásným výhledem na Afriku, která je téměř na dosah.

Nedaleko Gibraltaru nacházíme s pomocí letecké mapy jedno z mála nezastavěných míst, ideálních na kempování a trávíme zde několik slunných dní. Na koupání to v únoru ještě není, ale i tak je tu příjemně.

Od místních travelerů, kteří zde už nějaký ten pátek zevlují se dozvídáme, že jet do Afriky není nic světoborného. Dneska tam jezdí každý druhý, teda alespoň do té marocké Afriky. A opravdu… 200E za zpáteční jízdenku za obytné auto, hodina na trajektu a jsme tam. Ani hranice nebyly složité, žádná velká prohlídka se nekonala, naše kartony piv v Tangeru nikdo neřešil. Bohužel jsme se tady ale na několik hodin zasekli po přiznání, že s sebou máme drona. To je ale na zcela jiný příběh. 😊

Vydáváme se na jih střední částí Maroka přes „modré“ město Chefchaouen, kde se k nám na dva dny přidají naši známí, přes Fez a jeho neskutečnou bludišťovou Medinu, pohoří Atlas, kde je k našemu překvapení dost sněhu až do vyhlášených písečných dun Merzouga.

Zde se ale bohužel stav naší Annie rapidně zhoršil. Rozhodujeme se dál nepokračovat a zažíváme s ní poslední krásné dny u vodní nádrže nad městem Er Rachidia, v které se i přesto, že se jí velmi špatně dýchá, celý den cachtá a snaží se chodit za žbluňkajícími kameny. Její touha po hře neutuchá ani v posledních chvílích, je to neskutečné. Bohužel další probděná noc, kdy nemůže spát kvůli potížím s dýcháním nám nedává jinou možnost než se s ní rozloučit. V Er Rachidia nacházíme veterinu a v našich náručích usíná. Sbohem Annie, zažili jsme s tebou nespočet krásných chvil, veselých i divokých příhod, střežila jsi nás na cestách, denně vyvolávala úsměv na našich rtech, byla jsi náš nejlepší a nejvěrnější přítel. Budeš nám moc chybět. Budeš s námi dál cestovat v našich srdcích, vzpomínkách a budeš nás dál střežit z psího nebe.

Nejhorší den nejen naší cesty je za námi a my s těžkým srdcem pokračujeme naplnit účel naší cesty – dojet do Dakaru a třeba i dál.

Od písečných dun Merzouga, přes soutěsku Tinghir, Ouarzazate až do Tafraoutu. Celou dobu se jede po úpatí horského masivu Atlas, který zadržuje všechny srážky přicházející od oceánu, a tak je zde velmi sucho, je to prakticky poušť. Poblíž Tafraoutu, kde mnoho francouzských seniorů tráví zimní měsíce, jsou různobarevně namalované skály – Painted Rocks. S nápadem skály nabarvit přišel belgický malíř Jean Veran a udělal tím z předtím nijak nevýrazných skal, i když velmi pěkných, zerodovaných do různých tvarů, hlavní turistickou atrakci širokého okolí.

Z Tafraoutu míříme rovnou na Západní Saharu…Laayoune, Boujdour, Dakhla. Není zde na více než tisíci kilometrech nic zajímavého. Samý písek, písek a nic než písek. Jo vlastně občas nějaký velbloud. U města El Marsa jsme při hledání místa na nocleh narazili na vrak lodi a následně, díky internetu, který je v Maroku velmi levný a funguje téměř všude parádně rychle, zjistili příběh, který se k ní váže.

Loď se jmenuje, nebo spíš jmenovala, Que Sera Sera což ve volném překladu znamená „co se má stát, stane se“. Jedná se o islandskou rybářskou loď, která zde po 14 měsíců lovila sardinky a exportovala je. Během prvních třech měsíců zlikvidovala, díky snížení cen, všechny ostatní rybářské lodě až zbyla pouze sama. Dávala práci stovkám lidí v nedalekém městě Laayoune, kteří byli na danou dobu velmi dobře placeni a tím velmi ovlivňovala chod celého města. Jenže jednoho dne posádka lodi zmizela a ta zůstala ztroskotaná na pobřeží Západní Sahary… Následně vyšlo na povrch, že loď byla jen zástěrkou pro praní peněz z prodeje kokainu. Už je jen na fantazii každého z nás, proč loď takhle skončila, nicméně nakonec dostála svého jména. Dobrý příběh.

S větrem v zádech (na Západní Sahaře fouká převážně slušný severák) se jede dobře a brzo jsme v Dakhle – civilizované oáze uprostřed ničeho. Dakhla leží na konci úzkého poloostrova Rio de Oro, který vyčnívá do atlantického oceánu souběžně s pobřežím a vytváří tak ohromnou lagunu. Vzhledem k neutuchajícímu větru, stále jasné obloze a teplotě něco přes 20st. po celý rok se tato laguna stala mekkou kiteboardingu. Jelikož se tomuto sportu věnujeme a plnou výbavu vezeme s sebou, tak se zde zasekneme na 10 dní. Jediné vhodné místo pro stání s obytným autem je veřejné parkoviště u pláže Trouk. V tomto období (březen) je zcela zaplněné francouzskými důchodci, kteří sem jezdí trávit zimní měsíce. Je zde zdroj užitkové vody a do plně vybaveného města (obchody, tržiště, restaurace, prádelna, atd.) je to 25km.

Z Dakhly je to na mauritánské hranice 350km, cesta je k našemu překvapení vcelku dobrá a tak není problém tam dojet za jedno odpoledne. Mezi Marokem a Mauritánií je tzv. území nikoho, není zde silnice, jede se po skále a písku, všude okolo stojí nespočet odstavených vraků a z vyvýšeniny na to dohlíží auto OSN.

Přejezd Mauritánie, ač v našem případě jde jenom o pár denní tranzit, se prodraží – víza za 55EUR/os. (vydání na hranicích na počkání), pojištění auta 30EUR, další nesmyslné poplatky úředníkům za jejich tvrdou práci 30EUR a když si necháte pomoct od místních pomahačů což urychlí všechny úkony, tak to je dalších 10-20EUR.

Mauritánské cesty jsou často lemované vraky aut. Ať už zde havarovali nebo se jenom porouchali, tak tu byly ponechány a následně vybrakovány. Teprve když přijedeme do hlavního města Nouakchottu, tak pochopíme proč. Auta, pokud se některým tak dá ještě říkat, v tak špatném technickém stavu jsme doposud nikde neviděli. Ve spojení s neohroženými řidiči a hustou dopravou je řízení pro Evropou odkojeného řidiče opravdový zážitek. Dopravní předpisy zde moc neplatí, každý řidič se řídí svými. Naštěstí čím větší máte auto, tím spíš dostanete přednost, což nám hraje do karet. Nicméně rozhodně se na to nedá, a hlavně nesmí spoléhat.

Na kraji Nouakchottu hledáme místo na nocleh, odbočujeme na pláž a doufáme, že se otočí vítr a místo horkého saharského začne vanout chlad od oceánu. Během chvíle je u nás řidič od nedalekého osobáku s prosbou o pomoc s vyproštěním – uvízl v písku (proč tam vůbec zajížděl nemá smysl se ptát, takové nesmyslné nápady už jsme viděli mnohokrát v různých zemích). Neváháme a pomáháme. Vtipné je, že auto při vytahování z písku ani nechce řídit a hned nám předává klíčky, že určitě umíme řídit lépe než on. Ještě mu musíme vysvětlit, že ženy a dítě které do té doby seděly v autě (ani nepomáhaly tlačit) by měly vystoupit, aby auto bylo lehčí. Jedno cuknutí lanem a auto je venku. Za pomoc nic nepožadujeme, nicméně Ahmed se nám chce odvděčit a zve nás na společnou večeři do nedaleké plážové restaurace. Máme tak možnost jíst s místníma společně rukama z jednoho velkého talíře, na kterém je nespočet pochutin – kuře, ryby, rýže, hranolky, zelenina, různé omáčky a já nevím co ještě. Všichni se najíme do sytosti a zapijeme to typickým marockým přeslazeným čajem.

Ahmed má ve městě obchod s mobilními telefony, které dováží z Číny, tak toho využíváme a druhý den od něj kupujeme nový mobil – náhradu za starý, který před pár dny definitivně vypověděl službu. Cena je o něco vyšší než v Čechách, ale to se dalo čekat. Vedle dotykových telefonů jsou tady v kurzu také tlačítkové s ohromnými tlačítky a velkými displayi – zřejmě pro starší generaci. 😊

Z Nouakchottu na jih je cesta znatelně horší než na severu. Prakticky se jenom kličkuje a jezdí od díry k díře, často není možnost se jakkoliv vyhnout, a vzhledem k jejich hloubce se musí projíždět krokem. Cesta tedy ubíhá velmi pomalu. Nehledě na to nás ještě zdržují policejní check-pointy. Ty jsou v Mauritánii každých pár desítek kilometrů. Pokaždé nás zastaví a kontrolují doklady. Zároveň požadují tzv. „fiš“ neboli kopii našich pasů, které si nechávají a my tak nemusíme čekat až si všechny iniciály zapíší do svých obsáhlých knih. Nicméně když zjistí, že Niki se s nimi na rozdíl ode mě dorozumí francouzsky, tak začnou vyzvídat, chtějí si povídat nebo si minimálně řeknou o dárek, peníze, o sluneční brýle, co máme na hlavě nebo o boty co máme na nohou. Všechny tyto požadavky se nám kupodivu bez problému daří odmítnout, je jenom potřeba být velmi suverénní. 😊

Nedaleko senegalských hranic nám na checkpointech začnou nutit kontakt na nějakého Mohameda a my nechápeme proč. Volají mu a sdělují, že jsme na cestě k němu…wtf? 50km před hraničním přechodem Diama nás opravdu odchytává Mohamed Ali. Vysvětluje nám, že si od něj musíme koupit pojištění auta do Senegalu, že to na malém hraničním přechodu Diama, kam míříme, nejde a pokud pojištění nebudeme mít předem zařízené, tak nás pošlou zpátky a my se pro něj k němu budeme muset vrátit 50 km zpět po velmi špatné prašné cestě (tzn. dohromady 5-6 hod zpoždění). Vypadá suverénně a vcelku důvěryhodně, tak na to přistupujeme. Zavolá známého, ten vyplní papíry a Mohamed si nás bere stranou a požaduje zaplatit 150EUR za jednoměsíční pojištění. Moc se nám to nezdá, zdráháme se to zaplatit, částka je to příliš vysoká. Ale Mohamed je přesvědčivý, pojištění platí do několika západoafrických zemí, víme, že v některých zemích je pojištění pro cizince vysoké, netušíme, jak to chodí zrovna tady, nechceme se vracet zpátky z hranic, a tak nakonec souhlasíme. Bohužel o tři hodiny později na hranicích od jiných prodejců pojištění (samozřejmě to tam jde!) zjišťujeme, že jsme byli totálně napálení a místo 37EUR jsme zaplatili 150EUR!!! Za blbost se platí a my jsme za ní v tomto případě zaplatili čtyřnásobně. Hodně drahá zkušenost. Teď už víme, jak to chodí v Africe. ☹

Pokud si tohle čte někdo, kdo se chystá do Senegalu, dejte si pozor na Mohameda, nevěřte policistům, kteří vám ho budou vnucovat, nevěřte Mohamedovi, a hlavně si od něj nic nekupujte!!! Mohamed je sráč.

Hranice jako takové proběhly hladce a vcelku rychle. Malý přechod Diama můžeme jedině doporučit. Hned za hranicemi je velká změna – krásná asfaltka. 😊 Lidé se víc usmívají, ženy chodí v krásných barevných šatech, které vyzdvihují jejich křivky, všude je mnoho krámků plných zboží a je možné zde konečně koupit pivo. 😊 Zastavujeme se v Saint Louis, které dříve bylo hlavním městem nejen Senegalu ale také Francouzské západní Afriky. Nejstarší část města – ostrov Ndar byl známý obchodem s otroky a je propojený s pevninou ocelovým mostem, který navrhl sám Gustaf Eiffel. Jeho návštěva nám brala dech. Přeplněné ulice, kde každý něco prodává, mezitím se „pase“ zvěř a hrají si děti. Těžko se ta atmosféra popisuje, je potřeba to vidět. 😊

Ze Saint Louis už je to jen 200km k Růžovému jezeru poblíž Dakaru, kde vždy končila slavná rallye Paříž-Dakar. Jezero má opravdu narůžovělou barvu, tu způsobuje bakterie, která v něm žije. Jezero je od oceánu oddělené písečnými dunami, nicméně podzemní cestou je pravidelně zásobené čerstvou mořskou vodou, která se velmi rychle odpařuje, a proto je zde 40% obsah soli. Obsah soli je vyšší než v Mrtvém moři, a tak je jasné, že v něm mimo zmíněné bakterie nic nežije. Jezero je zdrojem obživy pro obyvatele všech okolních vesnic, kteří zde ručně sůl těží, následně zpracovávají a prodávají. Těžba je opravdová dřina.

Pro nás je to důležitý milník, kterého jsme chtěli dosáhnou a zde se musíme rozhodnout, jestli budeme pokračovat dál či nikoliv. Jak jednoduché to bude záleží také na tom, zda a kam nám vydají víza…

Věnováno Annie.

Post a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *