Navigation Menu
Z Dakaru do Abidjanu

Z Dakaru do Abidjanu

By on Aug 3, 2018 in All posts, West Africa 2018

Dakar. Město, o kterém vám každý, kdo ho navštívil, řekne, že není o co stát. Ulice přeplněné modro-černě čoudícími auty, díky kterým je plné smogu, nijak výrazná architektura, všude spoustu odpadků. Pokud tohle uslyšíte, tak tomu věřte, je to pravda. Ale pár zajímavých míst se tady najde a rozhodně je dobrý zážitek „nasát“ místní atmosféru. Jenom je při tom dobré mít roušku. 😊 Tady se rozhodujeme pokračovat dál na jih a poznat pravou „černou“ Afriku, která Senegalem jen začíná.

Tím pádem se v Dakaru chtě nechtě musíme pár dní zdržet kvůli vyřízení víz do dalších zemí – Guinea (Conakry), Pobřeží slonoviny a Ghany. Vydání víz do prvních dvou zemí je bezproblémové a hotové vždy do druhého dne (pracovního). Na Ghanské ambasádě jsme už ale s dobrou nepochodili. K vydání víza je mimo standardních dokumentů požadované trvalé bydliště v Senegalu, takže pro turisty je to passé. Tomuto nesmyslnému pravidlu nerozumí ani konzul na České ambasádě, kterého jsme navštívili, abychom zjistili nějaké aktuální informace o bezpečnosti, cestách apod. Nic nového pod sluncem jsme se sice nedozvěděli, ale setkání to bylo milé a byli jsme nasměrováni, kde sehnat AdBlue.

AdBlue – kapitola sama pro sebe. Naše auto stejně jako všechny novější trucky (a nyní už i dodávková a osobní dieselová auta) vyrobená pro evropský trh používají pro splnění emisních norem EU lidově řečenou „močovinu“, která je vstřikovaná do výfukových plynů a tím je snižovaný obsah škodlivých látek vznikajících při spalování nafty. Bohužel je to primárně výsada Evropské Unie a mimo ni není jednoduché AdBlue sehnat. Taky proč by ho prodávali, když stará auta, která v těchto zemích jezdí, ho nepotřebují. V Maroku se nám AdBlue podařilo koupit ještě celkem bez problémů po několika optáních na benzínkách, i když za dvojnásobnou cenu než v EU. Dakar vidíme jako poslední možnost, kde bychom mohli močovinu koupit, dále na jih je to zdá se utopie. Ve čtvrti Ngor, která jak zjišťujeme, je z celého města nejkultivovanější (je zde čistěji, jsou zde evropské markety, na benzínce jde platit kartou atp.; pravděpodobně díky vyššímu výskytu „bílých“, kteří právě v této části žijí a taky veliké americké ambasádě), se nám podaří narazit na člověka, co zná člověka, co zná někoho dalšího, kdo ví kde sehnat AdBlue.  Po více než dvouhodinovém čekání (dle slov místních 30 min) přijíždí na skútru týpek s 20 l kanystrem s velkým nápisem AdBlue. Na nějaké ISO normy se tady nehraje a bereme, co je. Bohužel nedostatkovému zboží se rovná i jeho cena která je téměř 20násobná oproti EU! Smlouvat o ceně se v tomto případě nedá a jiná možnost není. Bez AdBlue se nám auto (norma EURO4) naštěstí nezastaví, jak později stejně zjistíme, pouze se sníží výkon motoru. U EURO5 a výše totiž hrozí totální stop (řídí to elektronika) a to asi nikdo nechce zůstat viset někde uprostřed země nikoho.

 

Pár dní v Dakaru trávíme různě, ať už zmíněným sháněním Adblue nebo zásob na další týdny cesty, praním prádla, výletem na ostrov Ngor nebo pokusem dostat se na nejzápadnější cíp Afriky – na jeho výčnělku je postavený hotelový komplex, který sice není v provozu a my bychom řekli, že chátrá (prostě někomu došly finance). Nicméně místní to vidí jinak, je to pouze pozastavený projekt a celý objekt včetně západního výčnělku střeží hlídači. I přes dlouhou diskuzi a přesvědčování nás hlídači na výčnělek nepouštějí ani na dvě minuty. Je to úplně rozdílný přístup od Evropy, kde jsou na podobných místech zřízené vyhlídky a je z toho turistická atrakce. Zde raději prodali kus pobřeží developerovi.
V Dakaru spíme na různých místech. Ve všech případech je to bezproblémové až na čtvrť Yoff (pláž, kde se surfuje), zde nám to nepřijde pocitově bezpečné, tak volíme variantu stání na ohraničeném pozemku jednoho z plážových barů které jsou vždy střežené hlídači. Na pláži je celý den přelidněno, kupodivu sportovci – ono to je totiž jediné místo bez smogu. Takhle pláž vypadá pár minut po rozbřezku.

Na ulici se z nás neustále někdo snaží tahat peníze doslova za všechno – za ukázání, kde máme zaparkovat na prázdném parkovišti, za nasměrování na volný stojan u benzínky, za sdělení, jak se dané místo jmenuje (aniž bychom se na to ptali), za komentovanou prohlídku části Ngor, do které jsme doslova natlačeni, za to, že jsme si nic nekoupili apod. Až si říkáme, jestli nemáme na čele napsané „oslíčku, otřes se“. Po pár hodinách to začne být otravné, po pár dnech nepříjemné, po týdnu začneme my být v reakcích otupělí až arogantní. Ale jinak to tady nejde.

Cokoliv u nás dělá jedna nebo žádná osoba, tak tady dělá lidí hned několik. Například supermarket. Na parkovišti je několik „pomocníků“ co ukazují, abychom do něčeho nenacouvali (stejně jim nikdo nevěnuje pozornost), u každého regálu stojí pomocník, jehož smysl jsem nepochopil (možná hlídá krádeže nebo vás prostě jenom nasměruje do prázdné uličky 😊), u kasy jeden pomocník vyndá nákup z košíku na pás, další vám ho dá do tašky a další tašku odnese k autu. Ale časem si na to člověk zvykne, alespoň mají práci, i když mizerně placenou.

Z Dakaru míříme přes města Mbour, Fatick a pak na jih, přívozem přes ústí řeky Saloum až téměř ke gambijským hranicím do přírodní rezervace Fathala, našeho prvního safari. Využíváme možnosti projet safari vlastním autem a vidíme mnoho afrických savců – antilopy, zebry, nosorožce, prasata, opice nebo krokodýli. Rozloha parku je menší, ale právě díky tomu je možné během jedné návštěvy vidět většinu jeho obyvatel.

Poté se vydáváme na východ do vnitrozemí přes město Tambacounda a na guinejské hranice. Jak se vzdalujeme od chladného oceánu, tak teplota vzduchu stoupá na 40st. ve stínu. Cestou nabíráme stopařku – mladou místní holčinu. Její otec se s námi domlouvá, jestli jí vezmeme do další vesnice. Míjíme vesnici za vesnicí a když se jí ptáme, která je ta její, tak vždycky odpoví „ještě kousek“. 😊 Nakonec s námi jede asi 50km a když jí dovezeme až před „barák“ (typická africká chýše splácaná z hlíny se slaměnou střechou), tak jsme velice mile přijati, pozváni na návštěvu a pohoštěni vodou.

Do Guineji volíme hlavní hraniční přechod mezi městy Madina Gounass (SE) a Koundara (GUI). Jsme zde prakticky sami a nekoná se ani žádná větší prohlídka, takže jsme rychle vyřízeni. Pro vjezd autem je stejně jako i v ostatních západoafrických zemích nutný karnet (Carnet de Passage) neboli celní jistina, že zde auto neprodáme a zase ho ze země vyvezeme.

V Koundaře jen na nocleh odbočujeme na hlavní „tah“ do Guinei Bissau – jedná se prašnou cestu, místy pěkný offroad – pod 500m vysoký skalnatý masiv a přespáváme pod obrovským stromem. Až později jsme zjistili, že to byl Mahagon. Je to jedna z nejhorších nocí, je neskutečné vedro, v 11 večer je 37°C a nehne se ani lístek, takže se moc nevyspíme. Welcome in Africa!

Ráno pokračujeme v původní trase do Labé. Cesta je vcelku dobrá až na jeden velmi špatný asi 25 km úsek (cca 3hod), kde se skáče přes kamení a skály. Tady poznáváme, jak snadno se může v Africe cesta změnit a neočekávaně časově protáhnout. Z Labé dál přes Pitu a oblast Fouta Djalon, která je známá pro své vysoké vodopády.

Dostat se přímo k nim není s naším autem jednoduché, ale zvládneme úzkou cestu i polorozpadlý most a nakonec kempujeme u Chutes de la Sala a strávíme zde pár pěkných dní. Jedno ráno dokonce zažijeme opravdový wildlife, kdy zhruba 20m od nás proběhne skupina nejméně 100 opic různé velikosti. Bohužel jsme v tu chvíli neměli v ruce foťák a bylo tak dech beroucí, že jen jsme stáli, pozorovali a ani nedutali. 😊

Dál míříme do města Dalaba. To se nachází v nadmořské výšce 1200-1300 mnm, takže zde oproti jiným částem Guineji panuje příjemné klima. Parkujeme nad městem na kopci, kde máme pěkný rozhled po okolí a taky díky večerní bouřce si užíváme krásného chladného večera. Ráno po probuzení zjistíme, že jsme zaparkovali pár set metrů od školy a to znamená, že máme o zábavu postaráno. Jakmile děti zjistí, že přijeli nějací bělouši, celá škola doslova oblehne naše auto a my jsme středem jejich pozornosti. Postupně jsme se naučili, že je dobré dětem něco začít vyprávět. Oni nám sice vůbec nerozumí a nevědí co říkáme, ale se zájmem poslouchají a ani nedutají. Pokud něco řekneme dvakrát a vícekrát, děti to začnou opakovat po nás, což je sranda. Bohužel ale není v našich silách jim něco vyprávět do nekonečna. Jakmile toho necháme a před jejich pozorností se třeba schováme do auta, tak se začnou různě na auto věšet, lézt po schodech, neustále ťukat atd.

Trasa vede přes Mamou, Kissidougou a Gueckédou. Po cestě začínáme vídat nádherné obrovské stromy. Často stojí v krajině osamoceni jak mohykáni, a tak si jen představujeme, jak to tam asi vypadalo, než místní všechny takové stromy vykáceli.

Pak se cesta zhorší a tím i rapidně klesá naše průměrná rychlost. Kličkování mezi dírami v asfaltu se mění ve výběr, do které díry je nejrozumnější spadnout. Dostáváme se do oblasti N’Zérékoré známé pro své zatím nevykácené lesy a obrovské stromy. A bohužel to bylo také místo, kde v roce 2013 vypukla ebola. Všude je to velmi zarostlé a prakticky se nedá sjet z cesty. Pravděpodobně právě proto se virus nepodařilo včas zastavit, do některých vesniček se dá dojít pouze s mačetou. Jediná místa, kde můžeme zastavit, (ne, že by tu byl velký provoz, ale uprostřed cesty prostě spát nechceme) jsou ve vesnicích nebo na jejich okrajích. Což pro nás znamená být středem pozornosti. Po celodenním trmácení se po rozbitých cestách si potřebujeme taky trochu odpočinout a nemáme vždy sílu na interakci s celou vesnicí a stovkou dětí. V Guineji mají snad nejvíc dětí ze zemí západní Afriky, 60% populace je ve věku pod 15 let. Je jich všude opravdu hodně! 😊

Jiná možnost ale není, takže navečer parkujeme u menší školy poblíž zapadlejší vesnice. Pár dětí odháníme s tím, že bude brzy tma a oni určitě musí domů. Po soumraku přichází „delegace“ chlapů z vesnice. Přišli se nám podívat na zoubek, respektive zjistit co jsme zač a pravděpodobně jestli vesnici od nás nehrozí nějaké nebezpečí. Je to trochu zvláštní pocit stát v noci uprostřed džungle obklopený několika urostlými černochy. Ale od začátku je patrné, že přišli jen zjistit co jsme zač, takže se není čeho obávat.

Ráno poznáváme místní komunitu. Děti přicházejí do školy, samozřejmě se zastávkou u našeho auta a dokud nezazvoní zvonek, tak se nám snaží dveřmi a okny vykoukat snídani ze stolu, nábytek a nás samotné. Ženy chodí do studny (poblíž které stojíme) pro vodu a nosí jí ve velkých lavorech na hlavě do vesnice. Jsou neuvěřitelné. V lavorech mají odhadem 30-40l vody, na hlavu je zvedají pomocí dalších dvou žen a přestože je mají vrchovatě plné, tak cestou neutrousí ani kapku. Každý zde má nějaký úkol, který je ku prospěchu celé komunity/vesnice. Ženy vaří oběd pro děti ze školy, chlapi staví přístřešek pro místní kantýnu – jeden leze na 20m vysoké palmy pro listy, jiní staví konstrukci z kmenů stromů, další pokládají palmové listy na střechu. Někdo dělá míň, někdo víc, ale pracují všichni. Aniž by je někdo řídil a dával jim příkazy. Prostě fungují jako komunita bez peněz a dalších materialistických věcí, a to je sympatické. Máme možnost se podívat na výuku do třídy – jsou zde dvě – a taky toho využíváme. Na jedné hodině se vyučuje francouzština, ve druhé mají hodinu čtení. Děti jsou hodně aktivní, hlásí se, překřikují se.

Odpoledne přichází další delegace z vesnice, tentokrát ženy a s kazeťákem! Pouští místní vypalovačky, tancují a jsou nadšené, když se k nim přidáváme. Nakonec jsme pozvaní na prohlídku vesnice Kokouélassou – domky z hliněných cihel, zametené dvorky, někde vaří na ohni, jinde zpracovávají palmové bobule na olej, pletou si copánky nebo jen tak posedávají a klábosí. Ráno se jim tady narodila holčička, takže vidíme pár hodin starý batole. Pro štěstí od nás dostává dárek.

Když tohle místo po dvou dnech opouštíme, děti s námi běží vedle auta a volají „opičáci, opičáci..“. Tak jsem je totiž nazval, když po mě všechno opakovaly a oni se toho sami chytly. Jsou na to zvyklý ze školy, všechno po učiteli hromadně opakovat, aniž by úplně rozuměly tomu, co říkají.

Ve městě Lola končí asfaltka a začíná moc pěkný úsek po prašných cestách na hranice s Pobřežím slonoviny. Malé vesnice, krásné lesy plné ohromných stromů, bambusy větší než baráky, které se sklání nad cestou. Zároveň tady stejně jako na mnoha jiných místech v západní Africe makají Číňani – staví zde cesty. Respektive zde dělají stavbyvedoucí. Tipuji, že to nebude zadarmo, ale výměnou za zdroj nerostného bohatství, dřevo, pozemky apod.

Státní hranice uprostřed lesů, kde se provoz rovná nule. Jsme tu pouze my. Žádná prohlídka auta se nekoná, mohli bychom převážet co se nám zlíbí, formality jsou vyřízené za pár minut. Vzpomínáme, jaký je to rozdíl oproti hranicím v Asii, na kterých jsme pokaždé o pár let zestárli při dohadování se o nesmyslech a obíhání neoznačených okének pro nasbírání všech razítek. Tady jsou hranice sranda.

V Danané opět začíná asfalt, v Manu se zastavujeme u opičího lesa – posvátný les na kraji města plný makaků, vstup do něj je pro cizince zakázaný. Opice jsou zvyklé na lidi, takže se dají krmit a fotit z bezprostřední blízkosti.

Nocujeme zde na klidném místě poblíž malého kaskádového vodopádu. Podle průvodce by tady mělo být „horské klima“. Nevím kde to vzali, je tady vedro k padnutí jako všude jinde. Poté pokračujeme do Yamaussoukra, hlavního i když ne největšího města Pobřežní slonoviny. Nic zde nepotřebujeme, víza do Ghany se pokusíme zařídit v Abidjanu, takže městem jen projíždíme. Za zmínku určitě stojí ohromná katedrála, kterou je město proslavené.

Z Yamaussoukra do pobřežního a zároveň největšího města Pobřeží slonoviny vede dálnice! Opravdu. O její kvalitě a nějakých evropských normách si zde můžou nechat zdát, ale dva pruhy v každém směru to jsou. Rozesměje nás, když vidíme, jak kolem dálnice sekají trávu. Žádné Unimogy nebo traktory, tady se všechno dělá ručně – skupiny chlapů s mačetami kosí trávu na několikacentimetrovou výšku. Mačetu tady vlastní úplně každý chlap a má ji neustále u sebe. Ze začátku to byl zvláštní pocit potkat na ulici člověka s mačetou, ale jak jsme zjistili je to velice univerzální a užitečný nástroj. Jde použít naprosto na všechno, od krájení manga přes štípání kokosů až po kácení silných stromů. Vlastně jsme tady za celou dobu viděli u místních pouze dva nástroje – mačetu a motyku. A těmi dělají naprosto všechno. V 21. století je to téměř neuvěřitelné.

Na křižovatkách je velmi rozšířený „prodej z hlavy“, jak jsme to nazvali. Jelikož jsou tady časté dopravní kolapsy (na žádné metro nebo tramvaje zde nenarazíte, takže se všichni dopravují taxíky a minibusy), tak prodejci nabízejí své zboží na křižovatkách mezi čekajícími auty a většinou ho nosí na hlavě – odtud prodej z hlavy. Zboží je opravdu různorodé, od relativně užitečných věcí jako je studené pití, oříšky, kapesníky nebo sluneční brýle po bizarní věci jako je prací prášek, peřiny, obrazy, zrcadla, nádobí, vodítka na psy atd. S prodejem z hlavy od Senegalu na jih setkáváme v každém větším městě. Ze začátku jsme nevěřícně kroutili hlavami, ale později jsme to začali využívat při nudě v zácpě. V Ghaně dotáhli prodej z hlavy nejdál – sušené banány, chleba, smažené krevety nebo chobotnice (to byla výjimka a byly fakt výborný!), vařená vajíčka plněná pikantním sosem, skoro jak v restošce. Věcem do domácnosti jsme se nejprve smáli, jak si někdo může pořídit cestou domu sadu sklenic na víno? Ale nakonec jsme sami na křižovatce koupili nové polštáře. 😊

Po příjezdu do Abidjanu ihned spěcháme na ghanskou ambasádu a doufáme, že budeme s vízy úspěšnější než v Dakaru. Abidjan je velké město, a tak se není čemu divit, že tady jsou i velké supermarkety. Ty jsou plné francouzského zboží, takže není problém nakoupit francouzské sýry, uzeniny apod., ale bohužel i ceny jsou jak ve Francii. Na místní (naše také) poměry velmi drahé, a tak v nich nakupuje jen velmi málo lidí, většinou bělouši.

Víza budou hotová do druhého dne, což je perfektní, a tak hledáme vhodné místo na nocleh. Vytipujeme si veřejnou pláž, která je stranou od hlučného a přeplněného centra a doufáme, že alespoň mírný vánek od oceánu nám umožní se v tom vedru vyspat. Jenže tahle čtvrť nevypadá zrovna přátelsky. Všude slamy a pochybné existence motající se po ulicích. Už se zešeřilo, špatně se hledá na ne zrovna osvícených ulicích vhodný parking, a tak volíme plán B a zajíždíme na z našeho pohledu bezpečné místo – dvůr místního hotelu, který střeží dva hlídači. Vypadá to tam trochu apokalypticky protože je příliv a v kombinaci s velkými vlnami a umístěním hotelu hned na skále nad oceánem na jeho dvůr proudí voda. Bohužel majitel hotelu nás tam nechce nechat přes noc. Prý je to pro nás nebezpečné, někdo by nás mohl přepadnout a on si to nechce vzít na triko. Přestože je tady nonstop hlídač a vrátný. Personál nám alespoň doporučí jinou čtvrť, kde je údajně bezpečno. Podle mapy je tam několik hotelů, restaurací, na zahradách bazény. Ok, to vypadá dobře, tak se tam vypravíme a porušujeme naše pravidlo nejezdit za tmy, což se v Africe nevyplácí. Po ujetí pár stovek metrů najednou uprostřed šestiproudé silnice leží člověk…nehýbe se. Nebýt jeho svítícího telefonu co měl v ruce, tak jsem ho přejel (jeli jsme zrovna v levém pruhu). O pár metrů dál stojí taxi a v něm řidič. Pravděpodobně ho srazil a teď čeká nevím na co. Ale aby mu nějak pomohl (možná už není důvod) nebo alespoň odtáhl stranou z 6 proudé ulice, to ne. Zrovna dobrý pocit to v nás nevzbuzuje. Doporučená čtvrť je opravdu přívětivější, parkujeme ve slepé ulici u dvou restaurací a do jedné z nich dokonce zajdeme na pivo. Až na vedro a ranní uklízeče zde trávíme klidnou noc. (Pozn. k „uklízečům“ – nevím čím to je, ale kdekoliv „v civilizaci“ spíme, tak ráno ihned po rozbřesku se ozve zvuk koštěte (pár klacků svázaných k sobě). Přijde mi, že se před námi jenom ukazují, protože tolik bordelu, co tam za chvíli zametou se za jeden den prostě nemůže nikdy nashromáždit.) Víza vyzvedáváme dle domluvy ve dvě odpoledne a utíkáme z města.

Kousek za Abidjanem odbočujeme do vesničky Assouindé ležící na pobřeží. Jako ve většině případů vytipováváme místo noclehu podle mapy. Čím déle člověk cestuje a téměř každý den hledá vhodné místo na přespání, tak postupně získává takový cit, možná nový smysl, kde bude vhodné zakempovat a kde naopak ne. S pomocí dnešních leteckých map už to je hračka, ale internet není vždy k dispozici a hledat pěkné rozumné místo podle tištěné mapy v mizerném měřítku to chce trochu zkušeností. V Assouindé je pobřeží zastavěné velkými baráky s ještě většími zahradami a surfshopy. Skoro by jeden řekl, že je v Evropě. Podaří se nám osquotovat jednu opuštěnou zahradu sousedící přímo s pláží. Tohle místo se nám natolik líbí, že sem zajedeme i při zpáteční cestě.

    2 Comments

  1. Hello Ondrej, hello Nicola,
    just found your new homepage. Great !!

    And a great trip to Africa you make !

    Hope, everything is okay with you – good luck !!

    Best wishes
    Baerbel, Matthias, Moritz and Oskar (our dog)
    and …
    IVY !!! still running – with german TÜV !!

    I would like to contact you when you are back – tell me when you’re back 🙂

    • Hi Matthias, Baerbel, Moritz and Oskar 🙂

      we are fine, we came back home from Africa in August and everythink is fine.

      I am glad to hear that IVY is still running with you! Email me. 😉

      Ondrej and Nicola

Post a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *